Uplynulý rok se ukázal jako zlomový především pro živnostníky. Těmito slovy byla uvedena jedna z katastrofických zpráv, podle nichž loni ukončilo živnost 277000 občanů. Pokud se nepočítá rok 1993, tak jde o zdaleka nejvyšší počet, protože v každoročním provozu obvykle končí, začíná desítky 1000 živnostníků. Člověk by si mohou užít masochistickou radost. Těch špatných časech dnes žijeme. Ovšem stačí se jen trochu zamyslet, aby deprese přešla. Z rejstříku vyškrtli svou živnost zpravidla ti lidé, kteří ani neprovozovali. Chtěli se jenom vyhnout byrokratické povinnosti využívat datovou schránku, tedy jakýsi lépe chráněny e-mail, s jehož pomocí posílají státní úřady lidem své úřední listiny. Dojem katastrofy zároveň vyvracejí údaje Českého statistického úřadu, kteří zjišťuje počet živnostníků, které jejich řemeslo Čína aktivita živí. Těch tedy bylo loni koncem roku stejně jako na začátku, přesněji řečeno o 10000 více zprávám. Katastrofální roku je tedy zajímavá spíše svým apriorním nastavením. Pokud je řeč o živnostnících nebo o podnikání obecně, čekáme, že se situace dramaticky horší. Možná to je tím, že si podnikatelé neustále stěžují na bůhví jaké potíže a my už jsme jim to začali věřit. Můžeme být rádi, že tentokrát se obavy nenaplnily. Přesto má pocit, že to s tuzemským podnikáním jde z kopce. Věcný základ stačí odlišit podnikatele od živnostníka a popsat podnikatele jako toho, kdo má vlastní firmu a zaměstnává další lidi. Jinými slovy zajímá na střední stav podle své klasické definice. Podle této definice ubyla v Česku po roce 2015 víc než třetina podnikatelů, tedy víc než v jakékoli jiné evropské zemi. Jejich podíl na obyvatelstvu tak poklesl na třetí nejhorší místo v Evropě po Rumunsku a Litvě. Dříve jsme si zvykli tvrdit, že Česko je podnikatelská země, protože nás všechny zachvátilo nadšení ze svobodných ekonomických aktivit. Dosud také platí, že v počtu živnostníků či přesněji osm večer patříme do evropského nadprůměru. Tato hrdost však měla jen vratké základy. Se osvědčil se počítá každý, kdo využívá nějakou formou švarc-systému a buď dobrovolně či z donucení tak obchází daňové povinnosti běžného zaměstnance. V této souvislosti stojí za pozornost, že živnostníků nepřibývá, jak se děje v každé zemi, kde se snižuje počet příslušníků středního stavu, čili majitelů firmy se zaměstnanci. Česko se tedy dostal do výjimečné pozici, která nevěstí nic dobrého pro ekonomickou budoucnost. Ekonom Vladimír Benáček upozorňuje, že dně podnikatelé mohou národnímu hospodářství zajistit vzestup, a zároveň varuje před tím, že ji může překážet prostředí se silnou míru závisti. Dost možná, že tím zkušený ekonom rozluštil rébus tuzemského podnikání. Závist může podnikat, ale znechutit od dalších aktivit. Navíc se může transformovat do zesilujícího byrokratického tlaku, jaký Česko zažilo třeba při zavádění EET. Podnikatel pak může odejít do penze bez nástupce, anebo prostě zavřít krám a nastoupit na dobře placenou pozici ve velké firmě či korporátní, jak se dnes říká. Povinnost datových schránek je tedy jen jedním méně důležitým byrokratickým zásahem, který sám o sobě od skutečného podnikání neodradí. Rušení spící živností však může být signálem, který připomíná, že vinou politiky státních úřadů i nastavení společnosti podnikatelský sektor trpí a že by se to tedy mělo změnit.