Někdy může počítačová hra udělat pro oživení zapomenutých dějin víc než práce historiků. To je užitečné, zvláště v Česku. Stupňující se sibiřský mráz se zrcadlí váznoucí naději posádky posledního vlaku. Vaši svěřenci bojují o život při epidemiích a útocích a vy budete počítat poslední zbytky paliva a jídla, které vás možná dostanou do cíle anebo nedostanou. Toto je boj o přežití. Takové upoutávce těžko může odvolat ten, kdo si užívá počítačové hry. Tato se jmenuje vlast Trinha, tedy poslední vlak domů. A je víc než m na počítači na železnici, v lesích, zapadlých vesnicích a ve všudypřítomném mrazu se zpřítomňuje jedna z dramatických událostí, kterou zažili československé legie při své sibiřské anabázi. Zásadě jde o převyprávění evakuace legionářů po 6000 kilometrech stran sibiřské magistrály z Omska do Vladivostoku, která proběhla od října roku 1919 do dubna 1920, a zvláště ústupových bojů na 1000 kilometrech mezi Krasnojarskem a Irkutskem od 10. ledna do sedmého února, když se Rudá armáda pokusila Čechoslováky zničit. Nemluvě o bílých límečcích a Tomana Semjonova, který chtěl návrat zablokovat obsazením trati u Bajkalu. Rozepři rozhodně nedrží historických událostí. Zachycuje však dobře všechny okolnosti, včetně toho, že se Čechoslovákům opravdu už chtělo domů, případně že by je při nevydařené evakuaci či ústupu čekala smrt nebo sibiřské lágry. Úspěšné ústupové operaci se dosud nevěnovala žádná historická monografie, stejně jako dalším neobvyklým příběhem legionářů. Někdo z českých ani slovenských historiků ne popsal podrobně obsazení magistrály Čechoslováky od května do srpna 918 včetně boji generála Gajdy o 30 bajkalských tunelů. Nepíše se, že legie tím zabránili, aby se po magistrále ze Sibiře do Evropy přesunul i statisíce německých, rakouských a maďarských zajatců, jejichž účast v bojích mohla rozhodl o první světovou válku ve prospěch centrálních mocností. Historika nenašli. Vyčerpávající boj s Rudou armádou mezi polohou a Uralem druhé polovině roku 1918. Nic se neví. Ho účasti legionářů na ofenzivě bílých na jaře 1919 a jejich roztržce s diktátorem kolem. Přesněji řečeno, těmto epizodám se věnují takřka výhradně historici jiných zúčastněných národů. Bílá místa se pochopitelně najdou i jinde. Například nic nevíme o zásluhách Čechů na vzestupu habsburské monarchie na přelomu 18. a 19. století. Ignorujeme hospodářský vzestup českých zemí koncem 19. století, kdy národ přes všechny překážky získal zpátky bývalou prestiž. Chybí to hodně. O to víc stojí za pochvalu, že dluh začínají splácet vývojáři počítačových programů, tedy zástupci mladší generace.