Příspěvek na bydlení čerpá rekordní počet domácností. Aktuální data resortu práce a sociálních věcí ukazují, že v září stát vyplatil 272390 dávek v celkové hodnotě 1,7 miliardy korun. A to je opravdu hodně peněz. Svůj podíl na tom má kromě zvýšených nákladů spojených s bydlením, ať se bavíme o energiích nebo rostoucích cenách bydlení obecně, i skutečnost, že se právě tato dávka konečně dostala ze stigmatizované zóny. Se sociálními dávkami se to v Česku má jednoduše. Tak dlouho z nich politici a političky dělali téma a honili na nich laciné body, až se většina lidí v nouzi začala bát o ně žádat. A to přesto, že na ně domácnosti měly nárok. Jenže s nástupem energetické krize, inflace i zdražováním základních životních potřeb. Obecně nastala změna, alespoň tedy u příspěvku na bydlení, dávky, o kterou dlouhodobě žádal jen naprostý zlomek oprávněných lidí. Najednou se to láme a lidé zjišťují, že při stávajících cenách se bez pomoci státu neobejdou. V pozadí rekordního počtu vyřízených žádostí ale zůstávají hned dvě podstatné oblasti. Tou první je zanedbaná politika bydlení a tou druhou postavení pracujících na úřadech práce, kde se tyto dávky vyřizují. Nemá smysl mlžit. Stát v oblasti bydlení dlouhodobě zaspává. Až moc jsme totiž přijali mantru, že každý je svého štěstí strůjcem, a bydlení nám úplně vypadlo ze zřetele. Dopady jsou už delší dobu jasně viditelné. Nedostupnost bydlení je jedním z největších problémů Česka. Stát staví zoufale málo. Jednání s developery o výstavbě dostupného bydlení se zadrhává a koupě bytu je pro celé sociální skupiny jen těžko dosažitelným snem. Alternativy běžné v jiných zemích, jako je družstevní výstavba nebo snad vyšší zdanění nemovitostí, u nás také nemají příliš politické podpory. A k tomu lidé v nájmech, které trápí hluboká nejistota. To i proto, že zvykem je uzavírat nájemní smlouvy na pouhý rok, což nájemníky staví do nezáviděníhodné pozice. Je tedy logické, že se stále více lidí upíná k dávkám. Ty však v konečném důsledku krize na poli bydlení řeší jen na chvíli, navíc nesystémově. Je samozřejmě dobře, že se domácnosti už nestydí už dávky žádat, jenže problém se tím jen odsouvá. Dávky vlastně subvencují nízké mzdy a vysoké nájmy. A navíc dochází k opakovanému přetěžování úřadů práce. Jsou to přitom zaměstnanci těchto úřadu, kdo dlouhodobě volá po navýšení mezd. Mají k tomu důvod k jejich už tak dost přebujelé agendě Přibila s příchodem COVIDu, ukrajinských uprchlíků a drahých energií další práce, další potřební lidé. Na platech ani personálních kapacitách se to však neprojevuje, a tak dnes musí tito státní úředníci podávat nadlidské výkony za absolutně nedůstojné mzdy. Dá se očekávat, že trend v čerpání příspěvku na bydlení stále poroste. Není to a priori špatně, ale vláda by si spolu s tím měla uvědomit, že to s sebou nese hned několik dalších problémů. Zatím to však nevypadá, že by to jakkoliv trápilo.