Do parlamentu se vrátil tradiční český boj o rodičovskou. Opozice a vláda vlevo nebo více vpravo se v něm obvykle nepřou o to, zda zvyšovat rodičovský příspěvek, nebo ho koncipovat jak, protože změnu si žádá celá rodinná politika. Spor je obvyklé v tom, o kolik příspěvek zvýšit? O 50 100 200000. Vždyť tolik voličů je mladých, mají děti a tuto finanční starost politikům lehce vrátí, uvažují zástupci lidu. Jakoby voliči byli něco jako peněžní automaty s jednoduchým algoritmem vrácení politické investice a ne samostatně a komplexně přemýšlející lidé, je veřejným tajemstvím. Ne, opravdu se to moc neví, že česká rodičovská je nejen nejdelší na světě, protože trvá až 208 týdnů, zatímco i v sociálních zemích, jako je Francie či Německo, je to jen 156 týdnů, ale ke všemu ještě mezinárodním srovnání patří k nejštědřejším. Stačí se podívat do rozsáhlého evropského průzkumu rodičovství v Evropě. Jinak řečeno o matky a děti a dnes už i v možnosti o otci a děti je v prvních letech nového života slušně ekonomicky postaráno, což se nemění od konce 80. let minulého století, jak přesně dokládá studie Kateřiny Liškové na zelená politika, touhy, sex a věda. V komunistickém Československu komunisté už v 70. letech přešly od vyhánění matek do práce k jejich poklidnému udržování v domácnostech. A tento konzervativní modus vivendi přetrval dodnes, jaksi zdá, vyhovuje všem, ať jsou doma s dětmi muži, nebo ženy, většinou podle toho, kdo vydělává méně. Rodičovská je konzervativním stabilizátorem rodinné politiky posledních 50 let a její délka a výše univerzálním politickým alibi chybějící rodinné politiky. Politici se vždy mohou odvolat na to, jak finančně podporují rodiny, přičemž pozice rodin s dětmi ve společnosti dál nějak významně zvýhodněna není. Láska k dětem končí u výplatnic rodičovské. Stačí se podívat, jak nedostatečně špatně fungují v republice orgány sociálně-právní ochrany dětí, kolik zanedbaných dětí jejich síti propadá, jak nevstřícně se chová k dětem a jejich rodičům celá společnost ve veřejných institucích. Jak se šetří na pedagogické pomoci ve školách, jaksi přihlíží demografické křivky a potřeby nových školních zařízení pro předškolní děti. Jak moc se nedaří plnit vládní programové prohlášení, které říká, že vláda chce cituji, aby české rodiny měli kde bydlet, aby děti měly dobré vzdělání, které je dobře připraví na měnící se moderní svět. Konec citátu. Rodinná politika potřebuje celkový reset a restart. Řečeno počítačovou terminologií, nejen mediálně vděčné přidávání peněz na rodičovskou, lépe řečeno pravidelnou valorizaci konzervativně usazeného dávného systém. Svět pozdní moderní doby je ale mnohem dynamičtější. Podobně pružná a vstřícná by měla být, je prorodinná politika. Jde o změnu celkového prostředí, které by mělo být k rodinám s dětmi vstříc. Nejen o ostentativní sypáním peněz na rodičovskou hodnými strýčky a tetami v parlamentu. Pětistovky a tisícovky dávají dětem prarodiče. Od státu se čeká více. Ne nutně s penězích, nýbrž v promyšleném celkovém systému zvýhodnění rodin s dětmi, které jsou, je, kterých každá vláda a vlastně všichni báječní hodní politici budoucností české společnosti.