Vrchol věže brněnského justičního paláce zdobí obří císařská koruna. Je tam přesto, že právě ona měla už na začátku první republiky zmizet, protože připomínala moc habsburských císařů svěřenou soudců dole pod ní příslušný zákon uložil strhnout pomníky, odstraňovat pamětní desky, přejmenovávat instituce korun a na místě zůstala. Z ulic není příliš vidět a kdo o ní věděl, tušil, že její výměna by nebyla jednoduchá. Tu korunu můžeme mít dodnes za jakýsi symbol přístupu k předpisům, které se nám nelíbí, nebo dokonce nehodí. Jenže ona to není jen tato historická kuriozita. Přesuňme se o několik km dál. Před pár dny uplynulo 11 let od zprovoznění královopolského tunelu na brněnském velkém městském okruhu. Pro ty, kdo spíš jezdí přes Prahu. Takové brněnské branky. Za tu dobu brněnskými tubusy projely miliony aut a jen málokdo z těch, kdo v nich jedou, tuší, že ty tunely stále nejsou zkolaudované, že fungují na základě stále prodlužovaných výjimek, nesplňují hlukové limity. Vlastně obdivují silničáře, kteří nacházeli stále více argumentů a dělali další a další pokusy, aby limity splnily nebo získali další výjimku a nezpůsobili kolaps, kdyby museli tunely zavřít. Mohu jim gratulovat, že se touto cestou probojovali až k okamžiku, kdy vláda letos změnila limity pro hlukovou zátěž, což by mohlo pomoci příslušné kolaudační rozhodnutí získat. Můžeme se ptát, kde při plánování stavby vznikla chyba, která přinesla současným silničářům problémy. Moje otázka ale zní jinak co kdyby vláda změnu neudělal? Skutečně by nastal okamžik, že odborník na hluk na hygienické stanici po tolika letech provozu odmítne dát další, dokonce třeba trvalou výjimku, že prostě bouchne do stolu a řekne dost. Co by se pak dělo? Zavřeli by silničáři tunel za miliardy, uvedli vše do původního stavu, nebo by se prostě tvářili či museli tvářit jakou té císařské koruny, že si vlastně ten provoz za roky fungování obhájili. A měli by politici šanci obhájit takovou situaci nebo byt rozhodla právě politika a ukázalo by se, že odborná stanoviska mohou jít stranou. Toto je případ jednoho tunelu a jedněch norem o hluku. Zdaleka to nebude jediná situace, kdy se u nás jednotlivci i instituce snaží svádět boj s pravidly, dávat jejich alternativní výklady, nebo se dokonce naopak tvářit, že o nějakém takovém pravidle raději nevědí. Nemusíme chodit do obřích investic. Kolik věcí podobného typu je v pracovních řádech, v docela obyčejných dopravních značkách a na mnoha dalších místech. V určitém ohledu je mi vlastně líto, že se nedostaneme s tím nezkolaudovaným tunelem až do mezní situace. Ukázala by nám nás samotné, kdy na jedné straně podporujeme vznik norem a na druhé to, aby ty normy šlo obejít.