O politice se říká, že je šedivá. Přitom barvami jenom hraje. A nemusí jít jen o živoření zelených, odcházení rudých komunistů nebo o houfování nahnědlé krajní pravice. Pozoruhodnou politickou módou se stalo používání barevných pomůcek. Když v minulém volebním období přemítali sociální demokraté o podmínkách, za nichž zůstanou v koalici s hnutím ANO, hovořili o nepřekročitelných červených čarách nebo liniích. Kdyby se stalo to či ono, z vlády odejdeme. Slyšeli jsme opakovaně neodešli. Podobné debaty nyní vedou Piráti. Co ještě budou svým partnerům tolerovat a kde u nich převáží pocit, že asistují nepravostem. Červenou se sice zaklínají, princip ale zůstává stejný. Když se občanskodemokratický ministr spravedlnosti Pavel Blažek s podezřelou intenzitou zajímal o vyšetřování privatizace nemovitostí v jeho domovském Brně, zvedli varovný prst. V členské základně převážila interpretace, že buď by z vlády měl odejít Blažek, anebo Piráti. Vedení strany ale vše zahrálo do autu. Zaznělo však už tenkrát, že Blažek dostal žlutou kartu. A to je další nástroj politiky či aspoň politického marketingu. Jelikož politici při komunikaci s voliči i mezi sebou příliš vynalézaví nejsou, navykli si přirovnávat svoji práci k výkonům fotbalistů, a tak po kapsách obleků a kostýmků nosí pomyslné žluté a červené karty. Pavel Blažek dostal žlutou kartu, svěřil se minulý týden premiér a předseda ODS Petr Fiala. Došlo k tomu poté, co koaliční partnery zvedlo ze židlí ministrovo pětihodinové setkání s byznysmenem s těsnými vazbami na Rusko a někdejším poradcem prezidenta Zemana Martinem Nejedlým. A to ještě nevěděli, že nebylo jediné, jak přiznal sám Nejedlý. Šéfka poslanců hnutí ANO Alena Schillerová si karty vzala rovnou do nedělní debaty v ČT a vysázela je před ministra financí Zbyňka Stanjuru z ODS přímo na stůl. Jednu žlutou za konsolidační balíček, druhou za neseškrtané dotace. Za dvě žluté pak tasil červenou se slovy pan premiér vám i nedá, tak vám ji dám já. Dle libosti se můžeme smát nebo vztekat, ale tato barevná symbolika je všem srozumitelná. Jenže zatímco od opozice se nic jiného než libovolnou formou vyjádřený nesouhlas s vládní politikou očekávat nedá. V koaličních řadách působí barevné čáry a karty jako výraz bezmoci a zoufalství. Pirátské vedení například nemá odvahu přiznat, že je Pavlu Blažkovi zavázáno. Když se Fialův kabinet rodil, prezident Zeman zarputile odmítal jmenovat ministrem zahraničí Jana Lipavského. Cestičku jemu i celé vládě na Hradě umetl právě Blažek, pyšnící se nadstandardními vztahy s hlavou státu i jejími spolupracovníky. Těžko pak od Pirátů čekat víc než jen verbální distancování se od politického stylu mazáků z ODS. Vždyť bez něj by jejich muž v Černínském paláci možná vůbec neseděl. Podobně se to má s Petrem Fialou. Ten Blažkovi nevděčí jen za pomoc při instalování kabinetu, ale i za zvolení předsedou ODS. Kdyby se teď s ministrem rozloučil, ohrozil by stabilitu strany, v níž je Blažek významným aktérem. Ze stejného důvodu toleruje i slabého ministra financí Stanjuru nebo socialistické akce europoslanců za ODS v čele s Alexandrem Vondrou. Žluté a červené rekvizity tak jen slouží k bagatelizování problémů a odsouvání nepříjemných rozhodnutí. Nezřídka však souvisejí i se zlozvykem politiku. Něco jiného slibovat před volbami a něco jiného dělat po nich. Pro strany dnešní koalice by ale měl být varovný. Osm sociálních demokratů. Ti tak dlouho rozpačitě přešlapovali, až je voliči vyloučili rovnou z PS.