Nechci situaci lámat přes koleno a uspěchat to, poznamenal na adresu jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem prezident Petr Pavel. S Fremrem již těsnou většinou vyslovil souhlas Senát a hlavě státu v doplnění Ústavního soudu nic nebrání, tedy až na jedno, a tím jsou nově zjištěné informace ze soudcovi minulosti. Fremr řešil nejenom kauzu Olšany, při níž si v roce 1988 na zhanobení hrobů sovětských vojáků posvítila StB. Ale jak dodatečně zjistili senátoři Marek Hilšer a Hana Marvanová, v letech 1983 až 85 odsoudil přes 100 lidí za emigraci. A tato přelíčení zjevně měla politický podtext. Pokud by měl panu premiérovi brněnský talent uniknout, není to ani tak kvůli profesní historii, která před listopadem 89 byla poměrně standardní a po něm hvězdná, mimo jiné i na půdě mezinárodního soudního tribunálu, ale kvůli dřívějším slovům, že za totality nikoho z politických důvodů neodsoudil. Role ústavního soudce si totiž nežádá jen špičkové profesionály s širokým věhlasem, ale rovněž osobnosti s vysokou morálkou a čistým štítem, jež nemlží a staví se ke své minulosti zcela otevřeně. S tím druhým kritériem je Robert Fremr na štíru, pročež se prezidentovi nelze divit, že z toho jmenováním otálí. Určitě by neuškodil Pavlův dodatečný pohovor se zainteresovaným senátory, ale i samotným kandidátem. Objevily se sice názory expertů, podle nichž už je na pohřbení Fremrovi nominace pozdě. Většina se ale domnívá, že tato konkrétní pravomoc dává prezidentovi až do posledního okamžiku volnou ruku v tom, koho ústavním soudcem učení a koho nikoliv. Jde jen o situaci, která u nás dosud nenastala a musíme se s ní nějak vypořádat. V minulosti někteří uchazeči o post ústavního soudce prošli hradem i Senátem tak rychle, že jsme je jen taktak stačili zaregistrovat. Teď jsou poměry jiné. Petr Pavel požádal o návrhy řadu institucí a jejich posouzení nechal na svém speciálním kolegiu. Pečlivější jsou též senátoři, a to i v obavách, že by je mohl prezident zastínit nebo tlačit k rozhodnutí, které nebude úplně samostatné. Tím spíš s podivem, že se kostlivci ze skříně Dr. Fremra nevysypaly už dřív. Olšany se pořádně probrali až na plénu Senátu a zjištění ohledně odsouzených a migrantů vyplul na hladinu ještě později. Jakkoli prezidentská kancelář není kanceláří detektivní, ani nemá mechanismy, jak se adepty o členství u Ústavního soudu důkladně proklepnout. Příště zjevně budou muset být kandidátům kladeny i hodně nepříjemné otázky vztahující se k období před rokem 1989. Na druhou stranu již od šéfa prezidentského kolegy a Jana Kysely víme, že součástí Pavlových záměru s Ústavním soudem je, aby byl co nejpestřejší profesně i názorově a aby v něm nezasedal i víc než dvě osoby působící v komunistické justici. O to pikantnější potom je, že se novináři zeptat i čerstvě jmenovaného předsedy ústavního soudu Josefa Baxy, zda i on coby předlistopadový soudce nevedl proces s emigranty. Baxa odpověděl nevzpomínám si. Možná jsem soudil jeden případ, ale nemám tak dobrou paměť, abych si v těch mnoha 1000 případů, které jsem rozhodoval, pamatoval na všechny. Tato Baxova reakce na klidu nepřidá. Zároveň si ale uvědomíme, že v době soustavného pošlapávání občanských práv, v níž i soudy byly součástí obludné mašinérie, šlo těžko hledat soudce svobodně se rozhodující podle nejlepšího vědomí a svědomí, a proto je důležité sledovat, jak si počínali v nových poměrech, zda dále byly ovlivnitelní, nebo vyzráli v individuality, jim stala a ústavního soudce sedí na míru i přes Kaňk i na dávné minulosti.