Kdy bychom přirovnali vládnutí k filmu, dalo by se na adresu kabinetu Petra Fialy uvést slibný námět, odbyt i scénář, mizerné dialogy a slabý herci. Přiznejme pěti koalici dobrou vůli dát Česko do pořádku. To se ale těžko dělá, když jste omezení ideologickými mantinely. Země si zaslouží reformy penzijního, zdravotního i vzdělávacího systému. K nim jsou ale zapotřebí peníze. Ty vláda může získat buď vyššími daněmi nebo privatizací části veřejných služeb a výraznější spoluúčastí občanů. První cesta odporuje pravicovým zásadám i zájmům byznysu, druhá je zase nepopulární u voličů. Proto zůstane prakticky každá vláda, již se pokusí o nějaké zásadnější změny na půli cesty. Když už ale nemůžeme od osazenstva Strakovy akademie očekávat ohromující výsledky, mohlo by se nám dostat aspoň empatických, pracovitých a hlavně kompetentních ministrů. Jenže špičkové ekonomy či právník je politika neláká, tudíž si musíme vystačit s více nebo méně nadšenými amatéry závislými na pomoci poradců a resortních úředníků. O moc lepší to není v získávání politické podpory pro vládní kroky. Málokdo sice věří tomu, že by Babišova a Okamurova opozice byla ochotna se na čemkoli zásadním dohodnout, ovšem to nic nemění na tom, že podstatnou část práce mají ministři vykonávat v parlamentu. Tím se příliš neobtěžují. Nejen, že koalice válcuje opozici a ohýbá jednací řád sněmovny, ale i legislativní proces se v jejím podání stává karikaturou. Zlozvykem je například předkládání vládních záměrů formou poslaneckých iniciativ. Třetím úkolem ministrů je vysvětlovat své kroky občanům. Že jim tragicky nejde, už otevřeně prohlašují i jejich spolustraníci. Zdánlivě není v podobné situaci nic snazšího než vyčerpané kusy vystřídat. Přiznat slabost se ale u nás nenosí. Kromě toho stabilita je tím nejcennějším na Fialově kabinetu. Různé krize na nás dopadají ze všech stran. Kdyby se k nim přidala ještě ta, vládní, problémy by se znásobil. I proto je chvályhodné, že koaliční lídři spolu dobře vycházejí a jsou k sobě loajální. Série voleb, jež vypukne v příštím roce, sice tuto idylu podrobí zkoušce, přesto se zatím zdá být pravděpodobné, že vláda do konce volebního období vydrží. Možná, ale tím spíš by se mohla koalice dohodnout, že každá strana jednoho či dva slabší ministry pošle na střídačku a místo nich navrhne odpočatější tváře. Achillovou patou ODS je Pavel Blažek v resortu spravedlnosti. Na pozadí jeho stohu ve 100 blogerům či brněnským privatizačním kauzám se špatně věří koaličnímu protikorupčnímu zápalu. Tristně též působí rozpočtové kouzlení Zbyňka Stanjury na financích. Potíž je, že tito dva jsou klíčovými spojenci Petra Fialy uvnitř ODS. Pokud správně nevyhodnotí svoji historickou roli, sami stěžují s nimi někdo hne. Nejslabším článkem TOP 09 i ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, který se ale nedávno stal stranickou dvojkou hned za Markétou Pekarovou Adamovou. Lidovcům by zase nezbylo než opět střídat v resortu zemědělství, kde historik a teolog Marek Výborný budí jen soucitné pohledy. Starostům neprospívá arogance ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely. Naopak Pirátům nepomáhá neviditelnost Michala Šalomouna, jenž má pod palcem legislativu. Bylo by osvěžujícím překvapením, kdyby Petr Fiala pozval do vlády pět nebo šest osobností připravených zapracovat na vylepšení pověsti celé družiny. Pak by ještě měla šanci vyhnout se v roce 2025 porážce. Poněvadž je ale premiér zvyklý hrát při zdi, nesrozumitelné vládní šustění papírem patrně zvolna přejde ve zvonění volebního umíráčku.