Nesouzněly realita s mými představami a přáními, tím hůř pro realitu. Vedena tímto přístupem zatroubila ministryně obrany za ODS Jana Černochová k vystoupení ČR z OSN. Důvodem byla rezoluce Valného shromáždění OSN, jež vyzvala k humanitárnímu příměří ve válce mezi palestinským teroristickým hnutím Hamas a Izraelem. Podpořilo ji 120 zemí, zdrželo set 45 a Česko bylo mezi pouhými 14 státy, které se postavily proti. Velvyslanec při OSN a Jakub Kulhánek náš přístup vysvětlil tím, že rezoluce neuznává právo Izraele bránit sám sebe a své občany proti terorismu. Tomu, že jsem ministryni Černochové výsledky hlasování nelíbily, lze rozumět. Máme si ale pokaždé, když neprosadíme v nějakém širším celku, svoji vůli, balit svých pět švestek? Neměli bychom mít spíš do sebe a zpytovat svědomí, co jsme udělali nebo spíš neudělali pro to, abychom o našem názoru přesvědčili ostatní? Vždyť pořádná debata neproběhla ani mezi partnery v EU a NATO, ani na domácí politické scéně, natož abychom vedli dialog s arabskými státy a zeměmi světového jihu, který má dlouhodobě oprávněný pocit, že se verzi jen svými starostmi a ideologiemi a na jižní optiku nebere ohledy. Diplomacie nestojí na bouchání dveřmi, ale na trpělivém vyjednávání a získávání spojenců. Se světem by to vzalo rychlý obrat, kdyby jednotlivé vlády spolu přestali mluvit a v lepším případě na sebe hrozili a v případě horším spolu válčily. Naši předci si všechno toto uvědomovali. Proto Masarykovo a Benešovo Československo stálo po první světové válce u zrodu společnosti národů, na níž OSN v roce 1945 navázala, dnes sdružuje bezmála dvě stovky států. Opustit i by bylo moudré snad jen tehdy, kdyby se skýtala šance přenést Česku na nějakou jinou, lepší planetu v jiné lepší galaxii. OSN. To je také dlouhá škála poradních orgánů, komisí, agentur, fondů a programů. Opravdu bychom chtěli stát například mimo Radu OSN pro lidská práva, dětský fond OSN, Mezinárodní agenturu pro atomovou energii nebo UNESCO, tedy OSN pro výchovu, vědu a kulturu. Nejde jen o to, že bychom přišli o tučné sumy, které do ČR tečou, ale také o možnost aktivně prosazovat svá stanoviska k mezinárodnímu právu, migraci nebo dodržování lidských a občanských práv. Místo toho, abychom byli aktivnější než dosud, bychom se příště už jen dívali na ostatní dírou v plotě. Naštěstí drtivá většina české politické reprezentace chápe, že jakkoliv je OSN těžkopádnou institucí se spoustou problémů, její role při udržování míru a bezpečnosti je nenahraditelná. A stejně tak při ochraně civilního obyvatelstva tam, kde se zrovna bohužel válčí. Jana Černochová svým výkřikem na poušti řekla víc o sobě než o OSN a nestačí její bagatelizovat tím, že šlo o večerní příspěvek unavené politicky na sociální síti. Podobně zkratkovitě se ministryně vyjadřovala už dříve. A z téhož soudku bylo i její nedávné zahalení se do izraelské vlajky. No demonstraci, která upozorňovala, že je prolévána nejen krev nevinných Izraelců, ale i Palestinců. Zjevně jsou bližší gesta než drobná mravenčí práce. Emoce do politiky patří, ovšem s mírou. Jana Černochová jich však bývá plná, ať už jako někdejší starostka pražské městské části nebo jako členka vlády. Není ale rizikové, když taková vyhlášená střelkyně od boku stojí zrovna v čele resortu obrany.