Ekonomická rada vlády NERV se usnesla, že je potřeba zpružní český trh práce, ačkoli se celá věc teprve přesouvá na politickou úroveň a bude třeba si počkat, co a jak z expertních doporučení bude nakonec zavedeno. Vláda i zaměstnavatelé se k celému záměru prozatím vyjadřují spíše pozitivně. Nechme nyní stranou, že i samotné východisko, tedy nutnost onoho zpružnění, by měl mít podrobeno kritické debatě, ne bráno jako samozřejmá danost, i když může na první dobrou zní líbivě a neproblematicky. Co přesně se tím míní? Proč by ho měl český trh práce potřebovat a kterým zájmům to primárně vychází vstříc. I kdybychom tento předpoklad akceptovali, stojíme před volbou vhodných nástrojů. Z těch, které navrhl NERV, je nyní v centru pozornosti hlavně možnost výpovědi bez udání důvodu. Vládní experti argumentují principem tzv. flek security, kterou s výbornými výsledky uplatňují na dánském trhu práce. Problém však spočívá v tom, že se do Skandinávie dívají velmi selektivně. Na flek security je, jak už anglický novotvar napovídá, ve skutečnosti totiž důslednou kombinací flexibility s jistotou. U Dánů je sice poměrně jednoduché zaměstnance vyhazovat, následně jim je však zaručena nejen velkorysá a dlouhá podpora v nezaměstnanosti, ale i intenzivní a efektivní pomoc při hledání místa nového. Komponent většího zajištění však mezi tuzemskými návrhy nefiguruje. A to jsme na tom v tomto ohledu velmi bídně. Nezaměstnanost jednak znamená velký příjmový propad, přičemž se do budoucna zřejmě budou ještě testovat i majetek a i ta skromná podpora je poskytována jen několik málo měsíců. O funkční aktivní politice zaměstnanosti nemůže být při chronicky přetížených úřadech práce taky ani řeč. O čem naopak řeč u nás bez ustání je, je údajná potřeba dávkový systém dále zpřísňovat. Argumentovat za takové situace úspěšným modelem flek security hraničí s manipulací. Ve skutečnosti bychom se takovým krokem přiblížili spíš nechvalně proslulému americkému Haier. Do obecné logiky naší tuzemské debaty ale jinak návrh na další zvýšení nejistoty již tak za poslední roky inflací i vládní politikou zkoušený zaměstnanců zapadá celkem dobře. Kdo ví, z jakých důvodů se u nás víc než kde jinde nosí přesvědčení, že kýžených společenských výsledku nejspíš dosáhneme přísností a donucení. A tak se z příslovečného cukru a biče často vybíráme jen ten bič. Co na tom, že je to logika zcestná, která plodí tak leda uštvané a vystresované jedince, a ne takové, kteří mají dostatek klidu a podpory, vzít s pozitivní motivací život do svých rukou. Jenže co hůř, důsledky nezůstávají jen na individuální úrovni. S mnoha sociálně vědních výzkumu již víme, že nejen úzce vymezená ekonomická, ale celková životní nejistota, ke které přispívá právě nejistá práce či bydlení, často nazývaná líbily právě flexibilitou či pružností, není žádným pozitivním společenským hybatelem, nýbrž tak leda významným hybatelem politické radikalizace a příklon ke spikleneckým teoriím. Konečně bychom tady měli přestat dívat se pouze na makroekonomické ukazatele a představovat se za ním zaměstnance jako nějaké neživé špendlíky na nástěnce, kterými lze ve prospěch těchto ukazatelů libovolně hýbat, případně k tomu pohybu nějak donutit. A zůstane to bez sociálně psychologických a politických důsledků. Jedince i společnost fungují daleko komplexní a možná by neškodilo, kdyby řady vládních poradců vedla, ekonomů náchylných k takovému vidění světa, rozšířily ve větší míře i další sociálně vědní odborníci. Teprve pak bychom měli jistotu, že při volání po jakémsi zpružnění trhu práce doopravdy víme, čemu tím vlastně společnost s jakými všemi důsledky podrobujeme.