Česko je mimořádně rovnostářská země. Tak zní obvyklá klišé, které si u nás mezi sebou nepovídají jen běžní lidé, ale které razí i média a politika s tím, že žádné debaty o nerovnostech, příjmech či majetku, tím pádem ne. Třeba nová studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí však nyní ukazuje, že toto omílaná fráze platí výhradně s ohledem na naši sdílenou představu, jak by se věci měly mít s českou realitou, o které zároveň máme groteskní špatné ponětí. I naopak. Ve velmi ostrém kontrastu. Právě na skutečnou, odhadovanou a ideální situaci se totiž vědci u obou demencí ekonomické nerovnosti soustředili z hlediska té materiální. Skutečnost vypadá tak, že nejbohatší pětině obyvatel patří více než 80 % majetku. Zbylých ani ne 20 % majetku si mezi sebou dělí zbytek populace s tím, že nejchudších 40 % lidí má podíl na celkovém bohatství v řádu nízkých jednotek %, potažmo žádný, či jsou dokonce zadlužení. Již to je alarmující. Výzkum ale odhaluje dva ještě zajímavější poznatky. Lidé totiž rozsah nerovnosti systematicky podceňují. Myslí si, že nejbohatší pětině lidí připadne pouze o něco méně než polovina veškerého majetku a ostatní se zbytek mezi sebou dělí sice lehce vychýleně směrem k těm bohatším mezi nimi, v zásadě ale poměrně spravedlivě a tak, že i na nejchudší něco zbyde. Jde tedy o výrazné podceňování jednak ekonomické moci nejbohatších a také rozsahu vyjde na druhém konci spektra. Naše společná ideální představa jde ale ještě dál směrem k rovnosti. Nejbohatší pětině v ní lidé přiznávají nárok na jen asi třetinu veškerého majetku, tedy pouze o polovinu víc, než by jim připadalo v naprosto rovné společnosti. Právě jako de facto rovnou si pak lidé představují ideální situaci všech ostatních. Mají podle nich mít navzájem všichni zhruba stejně, pouze s výjimkou pětiny nejchudších, kteří se podle nich zaslouží jen asi půlku takového běžného bohatství. Pozoruhodné je, že se na tom shodl ve společnosti v zásadě všichni. Větší odchylky od takové ideální představy neukáže ani rozdělení na běžné co ekonomické skupiny, ale překvapivě ani na voliče a voličky různých politických stran. Podobně se to má s příjmovými nerovnost. Výzkumníci se ptali, nakolik respondenti tipují příjmy ministrů a vedení velkých bank a jak vysoké by podle nich měly být i zde. Drtivá většina lidí příjmové nerovnosti podceňuje. U výše obou zmíněných profesí hádala méně, než je realitou, u bankéřů dokonce dramaticky méně. Zejména se pak ale lidé přejí daleko rovnější do složení odměn za práci. Politikům by přiznali jen necelou polovinu jejich současné skutečné výše a bankéřům dokonce jen asi desetinu. Obě profese by přitom nadále zůstaly daleko nad průměrem, jen už prostě ne na jeho mnohonásobku jako teď. Výzkum tak nabízí velké množství podnětů k interpretaci výsledků i dalšímu bádání. Samozřejmě ale vybízí také k politické akci. Vzhledem k široké shodě na tom, kam by česká společnost měla směřovat, jde očividně o téma, na kterém by minimálně z hlediska cílů měl být podobně široký politický konsensus. Debata se tak může soustředit rovnou nejvhodnější politické nástroje, jak jich dosáhnout. Jako první se na PC progresivní majetkové daně. Na to, jak mizivým podílem u nás příjmům státu přispívají odvody z majetku, nás koneckonců upozorňují už i mezinárodní instituce. Vzhledem k našim problémům s prázdnou státní kasu by zároveň šlo o příslovečné dvě mouchy jednou ranou. Negativní vliv ekonomické nerovnosti na mnoho společenských fenoménů od sociálně patologických jevů přes hospodářský růst až po politickou stabilitu, jejíž každopádně jednoznačně doložený přenášely na tamní výzkumníci tak cenné poznatky o tom, jak na tom s nerovností u nás jsme. Bylo by trestuhodné si nechat tuto příležitost k zevrubné debatě i odvážné politické akci ujít.