V lednovém kalendáře mají každý rok tak namísto dvě události. Jednak setkání globálních ekonomických a politických elit ve švýcarském Davosu, které si pak bere za příležitost organizace Oxfam, aby jim i světové veřejnosti předložila zprávu o stavu planetárních nerovností. Jako už každoročně to není žádný překvapivý ani optimistický obrázek. Ekonomická nesouměřitelnost i v uplynulém roce dál rostla do obscénních rozměrů, zatímco se více než polovina lidstva, skoro pět miliard lidí kvůli mnohačetným krizím poslední doby, potýká s chudnutím. Super bohatí bohatli od začátku této dekády absurdním tempem 14 milionů dolarů za hodinu. Majetek nejbohatších pěti mužů planety se od roku 2020 touto rychlostí zdvojnásobil a jeden z nich zřejmě v následujících 10 letech poprvé v historii dosáhne jmění ve výši jednoho bilionu dolarů, tedy těžko představitelného 1000 miliard. I kdyby z toho, co nyní tato pětka dohromady vlastní, každý z nich utrácel milion dolarů denně, trvalo by jim dostat se na mizinu skoro 500 let. Jenom půl % z 1600 nejbohatších korporací se přitom zavázalo platit svým zaměstnancům mzdu, ze které se dá vyžít. Mnoho z nich naopak pro sólo mimořádně špatnými pracovními a mzdovými podmínkami a setrvalým i pokusy potlačovat odborovou činnost jako Amazon jednoho z pěti super boháči Jeffa Bezose. Tristní je také pohled na obory lidské činnosti. Již kritický význam pro společnost nám údajně měla jednou provždy ukázat pandemie. Průměrné pracovníci ve zdravotnictví nebo sociálních službách by trvalo 1200 let, než by si vydělala tolik jako šéfové stovky nejbohatších korporací za pouhý rok. V době vyostřující se klimatické krize je pak důležitá také emisní bilance různých životních stylů, které s majetkem úzce souvisí. Dekadentní chování % nejbohatších, nezřídka obsahující obří jachty a soukromé tryskáče, produkuje stejně emisí oxidu uhličitého jako živoření nejméně majetných dvou třetin globální populace. Jako již též každoročně Oxfam varuje, že tato situace je prostě a jednoduše neudržitelná a že čím déle se s ní nebude nic dělat, tím závažnější důsledky to bude mít. Na paškál si tentokrát bere strmě stoupající korporátní moc. Ukazuje, jak se mnoho klíčových branží v posledních dekádách s monopolizovalo a jak akcionářský princip vede k hromadění. Nepoměr těch odměn u podílníků a managementu na úkor zaměstnanců, kteří se z těch, jež bohatství ve skutečnosti vytváří, Saly nepohodlnou výdajovou položku ve firemním bilanci. Upozorňují také na směšný příspěvek korporací k financování veřejných rozpočtů vlivem masivního snižování firemních daňových sazeb i agresivní daňové optimalizace, na rozsáhlé přesouvání dříve veřejných majetku do korporátních rukou důsledku privatizací i na jejich bojkot opravdu účinné klimatické politiky ve prospěch setrvalého generování obřích zisků. Obscénní majetky tak do nejen na úkor jednotlivých zaměstnanců těchto korporací, ale i státu na pokraj bankrotu a přiostřující se klimatické krize. Cílem Oxfamu přitom není společnost, kde všichni mají stejně. S odvoláním na výzkum říká, že jako legitimní se dá pohlížet na bojovnost až do stavu, kdy spodních 40 % populace má stejně jako nejbohatších 10 %. K dosažení takového cíle doporučuje trojí posílit oproti korporátní moci stát, který může dopady nerovností redukovat například poskytnutím robustní bezplatných veřejných služeb, pak také přísněji regulovat a danit korporace a v neposlední řadě transformovat byznys směrem od škodolibé bezvýhradné akcionářské logiky směrem k širší společenské odpovědnosti a udržitelnosti. Zprávy o globálních nerovnostech mohou být těžko uchopitelné. V Česku však naštěstí máme, čím je konkretizovat. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v prosinci zveřejnil výsledky výzkumu, podle kterých jsou i u nás nerovnosti masivní. Lidé ale mají tendenci je hrubě podceňovat. Každopádně si ale přejí společnost daleko rovnostář, nižší než nyní. Nejvyšší čas, aby se tak nerovnosti, ať už ve světle analýzy a doporučení mezinárodních či tuzemských odborníků, dostali i u nás konečně na pořad dne.