Zablokovaná sněmovna demokracii nesvědčí. Když lídři pěti stran hned po uzavření volebních místností oznámili, že budou spolupracovat, vypadalo to na klidné čtyři roky. Trojblok spolu a koalice PirSTAN měli pohodlnou většinu 108 poslanců. Výhoda se však začala měnit v handicap. Tým Petra Fialy svoji početní převahu uchopil poněkud majetnicky v euforii z porážky Andreje Babiše o předkládaných zákonech příliš nediskutoval. Ve slunečném počasí to běžný provoz činí snadným a rychlým. Jenomže ministři museli zvládat výzvy, na něž nebyli připraveni. Ruská agrese na Ukrajině znamenala příliv statisíců válečných běženců, zdražení energií, nutnost zajistit spolehlivé náhradní dodávky plynu, tlak na vyšší armádní výdaje a hrozivě nevyrovnaný rozpočet. Nutno podotknout, že v mnoha těchto úkolech jim hnutí ANO pomohlo. Na uprchlickou vlnu reagovali zákony, jež Babišovi poslanci podpořili, stejně jako posílení obranyschopnosti země v podobě dvou % HDP na zbrojení. To byla vcelku slušná výchozí pozice pro domluvu na dalších důležitých záležitostech typu úpravy penzijního valorizačního mechanismu. Pohříchu do toho vstoupila politika pěti. Koalice si přála, aby byla hlavou státu zvolen Petr Pavel, nikoliv Andrej Babiš. Ne proto, že by generála ve výslužbě absolutně preferovala, ale z hlediska hladkého průběhu vládnutí ho nutně na Pražském hradě potřebovala. Pavel představoval jistotu, že bude ctít mantinely dané ústavou a nijak se nebude plést kabinetu do jeho exekutivních pravomocí či premiérovi do výběru ministrů. Z tohoto pohledu by Babiš jako prezident byl pro Petra Fialu katastrofa. Pro to šlo všechno stranou, včetně snížení penzí, které by kvůli inflaci museli raketově růst v roce 2023 i v letech následujících. Tato účelovost je možná největší kaňkou na čistotě koaličního kabátu. S úpravou valorizace vláda počkala až na loňský únor, kdy ji prosadila ve stavu legislativní nouze. Opoziční tábor to rozladilo, takže se čím dál častěji začal uchylovat ke zdržování a mimořádným schůzím. Aktuálně rozjel obstrukční maraton ke korespondenční volbě. Hysterickou reakcí bylo omezení počtu diskuzních příspěvků na dva včetně faktických poznámek. Od toho naštěstí koalice ustoupila, ale lhůty i tak zkrátila. Prof. Jan Kysela k tomu v ČT uvedl je docela dobře možné, že časem se Ústavní soud poslanců zeptá, proč i jednací řád nezmění, když ho opakovaně porušují. Protože bez toho se nehnou z místa. A dokud to neudělají, začne jim to házet na hlavu. Nemyslím, že taková novela by nutně musela projít, ale když ji nenavrhnou, nedávají najevo, že mají zájem o koncepční řešení, neboť to vždycky udělají tak, že nařídí stanovené hlasování v určitý čas bez ohledu na to, kolik lidí se ještě hlásí, což je zjevně porušení jednacího řádu. Konec citace neboli vina za ucpaný systém je jak na koalici, tak na opozici a jde přímo proti zájmu voličů, kteří potřebují, aby se věci hýbaly dopředu, nikoli, aby tomu sněmovní sedlina bránila. Nesvědčí to o ekonomice ani demokracii.