Snad ještě nikdy nedal národ národu takový dar. Jedna rozhlasová stanice v diktátorském režimu. To je revoluce, neboť totalitní režim si zakládá na tom a udržuje se jen tím, že jen vláda smí mluvit a nikdo nesmí odpovídat. Každý může být obžalován, ale nikdo se nesmí hájit. Jakmile někde místo, odkud je možno vyvracet nepravdy, pak celý tento pyšný systém se chvěje. To jsou slova, která pronesl Ferdinand Peroutka v Mnichově prvního května 1951 při zahájení vysílání Svobodné Evropy pro Československo, u jehož vzniku stál i Julius Fürth. Citovaný dokument měl u sebe Julius Fürth před 46 lety v nemocnici v Mnichově, kde jsme ho navštívili s novinářem Karlem Jezdinským. Když jsem před pár dny kopii tohoto dokumentu naše, odvíjela jsem před očima tato zasutá vzpomínka jako film, ale zároveň mi došlo, že Peroutkova slova jsou stále aktuální i dnes. Maďarsku a na Slovensku, ale i u nás je snaha ovládat veřejnoprávní média zrušení koncesionářských poplatků, což důsledku znamená jejich zestátnění. Juste byl zcela mimořádná osobnost neobyčejně vysokou sociální inteligencí, s kterou dokázal řešit s úsměvem složité ekonomické i mezilidské konflikty. Díky této schopnosti vyvedl z ekonomických potíží nejprve borového nakladatelství, které úspěšně vydalo Peroutkovo budování státu, postavil na nohy i jeho přítomnost, která v době, kdy vstoupil do nakladatelství, prodávala 3000 výtisků. A když odcházel do exilu, náklad dosáhl 2 30000. Do nakladatelství přivedl bratry Čapky, Karla Poláčka, Vítězslava Nezvala, celou řadu dalších autorů. Druhou světovou válku prožil v Londýně, po návratu řídil nakladatelství Melantrich. Po roce 1948 odešel podruhé do exilu a v New Yorku založil nakladatelství a v 16 let byl ředitelem československého vysílání Svobodné Evropy. Vydal vzpomínky s názvem Knihy a osudy. Když jsem ho s Karlem Jezdinským navštívili, uvítal nás ve svém nemocničním a parlamentu moudrem županu. Obřadně nás usadil do křesel. Hovořil rozvážně o rozhlase, ale jakmile se řeč stočila na meziválečnou Prahu, jeho oči se rozzářily, tvář se mu rozjasnila a pravil pánové, vy neumíte žít. Přál bych vám, abyste jednou zažili v Praze takovou energii, elán a humor, jaký tam vládl za první republiky, vzpomínal na tak korun do, což byl kulatý stůl, u kterého se ve společenském klubu na Národní třídě scházeli přátelé Čapek, Peroutka, Hugo Hás, Dr. Steinbach jílovský, ba hrabě Bořek Dohalský atd. přisednout si k nim směla jediná žena Olga Scheinpflugová. Jejich uvítacím sloganem prý byla věta pane hrabě, dcera má to nejhorší za sebou. Už se vdala. Julius Fürth zemřel před 40 lety se 20. května 1979 v Mnichově.