Ne nadarmo se říká, že jakmile Německo zakašle, dostane Česko horečku. Česká hospodářská závislost na mocném západním sousedovi je opravdu značná, ale zmírá pranostika platí pro celou EU. Německo má největší ekonomiku, nejvyšší počet obyvatel. Po dlouhá léta byl tahounem EU, respektovanou zárukou stability a solidnosti. To se začíná měnit a tato změna dělá vrásky politikům a diplomatům napříč Evropou. Chaotičnost a nerozhodnost opravdu nikdy nebyly německou vizitkou. Od Berlína se neočekávaly velké evropské vize. Na to se specializovali spíše Francouzi. Ale vůdčí úloha praktických věcech, jako je dodržování rozpočtových pravidel, hlídání zákonů trhu a střídmé nakládání s veřejnými financemi. Stávající tříbarevná vládní koalice v čele s kancléřem Olafem Scholzem dělá všechno pro to, aby se této pověsti spolehlivé a racionální kotvy evropského hospodaření zpronevěřila. Poslední malér v podobě stanoviska německého ústavního soudu z poloviny listopadu, který vládě znemožňuje čerpat desítky miliard eur z mimorozpočtových fondů. Nesourodou koalici dál rozštěpil. Ocitla se v paradoxní situaci, kdy nutně potřebuje investovat do zastarávající ekonomiky a infrastruktury a má na to dost peněz, ale nesmí je použít kvůli vlastním rigidním pravidlům, tzv. dluhové brzdě, kterou předchozí vlády v roce 2009 dokonce vtělili do ústavy. Německo se tak chytilo do pasti, kterou si samo na sebe nastražilo v době, kdy jeho ekonomika potřebuje spíše finanční injekce než utahování opasků. Sociální demokraté, Zelení a liberálové mají každý jinou představu o tom, jak z toho ven, takže si navzájem protiřečí a umocňují tak dojem zmatku, který velmi snadno doléhá z Berlína do Bruselu. Už vloni za českého předsednictví si naši diplomaté stěžovali, že Německo zdržuje schvalování evropské legislativy, protože velmi často nemá stanoviska v předepsaných termínech, jelikož se na nich vláda nedohodla. Tato liknavost se od té doby výrazně umocnila, když se v radě EU vyjednává, tedy se formuje kvalifikovaná většina, případně blokační menšina. Dá se to dělat třeba bez Lotyšska, nikoli však bez Německa, které má s 19 % unijní populace naprosto největší váhu. Nedostatek peněz domácím rozpočtu podněcuje Němce k ještě větší spořivosti na evropské úrovni. Scholtz bez váhání odmítl návrh Evropské komise navýšit sedmiletý rozpočet o 66 miliard eur. Ačkoli mnohé z položek mají racionální základ, německá nejistota a časté změny stanovisek znemožňují zatím najít dohodu ohledně reformy základních makroekonomických pravidel, která se týkají deficitů národních rozpočtů a státních dluhů. Německo nesouhlasí s francouzským návrhem, aby země s negativním rozpočtovým schodkem měli více pružnosti při jeho snižování. Už proto, že si samo nemůže sáhnout na miliardy potřebné pro vlastní rozvoj. Zjednodušeně se dá říct, že nevalné řízení Německa poškozuje nejenom je ale celou EU, kde si Němci osobují přitom ústřední postavení. O to víc tím pak trpí Česko, které navíc stojí mimo Eurozónu a nemá v Bruselu takový hlas, jako kdyby v ní bylo. Každé škobrtnutí v Berlíně nás hrozí vykolejit. V nedávné zprávě ČNB se píše, že na německý trh dodávají tři pětiny českých exportérů a více než šestina dokonce nedodává nikam jinam. V souhrnu je český vývoz na poptávce Německa ještě závislejší, než by odpovídalo roli našeho západního souseda jako největšího odběratele tuzemských firem, píše ČNB. Německý politický vývoj z Prahy zajisté neovlivníme, ale je v našem životním zájmu ho bedlivě sledovat.