Někteří rodiče by měli zvážit návštěvu restaurace, napadlo mě po přečtení reakcí na sedmero pravidel pro chování dětí, které zveřejnilo jedno bistro v Praze, jež se netají tím, že by byl raději, kdyby tam děti vůbec nechodili. Přímo zakázat návštěvu děti nemůže. Šlo by o diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele, která podléhá nemalé pokutě. Bistro, respektive jeho majitelé mohli zvolit jiný tip slovníku při psaní pravidel. Spíš než jednoznačné odsouzení si ale celá situace zaslouží hlubší rozbor. Na pomoc si můžeme vzít zahraniční praxi. Většina zemí anglosaského světa a některé další země výslovně zakazuje vstup dětem do restaurací, které mají licenci na prodej alkoholu. Leckdy se zákaz vztahuje na děti do 21 let, tedy do věku, kdy v Česku děti, respektive mladí dospělí nejen mohutně popíjejí, ale některé už mají i zkušenosti s pobytem na záchytce. V zahraničí ovšem toto omezení nikomu divné nepřijde. Naopak považují za normální, že je potřeba chránit obyvatele před požíváním toxických látek co nejdéle. Tato zkušenost je pro Česko, zemi, která pravidelně vede žebříčky spotřeby alkoholu a kde se pivo považuje za tekutý chléb nepřenositelná. Navíc by v Česku restaurace, která nemá v nabídce alkohol, vůbec nepřežila. Pak je tady ale další část světa, která bere do restaurací děti všech věkových kategorií. Kromě všem známé Itálie jde o většinu zemí arabského světa, Írán, podstatnou část střední a jihovýchodní Asie i latinské a Jižní Ameriky. Tady všude se berou děti jako automatická součást života, což znamená, že děti s dospělými tráví čas ne na hřišti či na cestách z kroužku na kroužek, ale také při běžných denních činnostech, o kterých řada českých rodič usoudí, že jsou pro děti nevhodné. To se ovšem žádá jiný přístup rodičů k dětem v zemi, kde nikoho nenapadne, že by děti neměly chodit do restaurace. Nikoho také nenapadne, že naprosto v pořádku nechat děti běhat po onom podniku, narážet u všech stolů či obtěžovat ostatní návštěvníky křikem. Stejně jako v těchto zemích neexistuje v místních nikoli turistických restauracích něco jako dětské menu, protože se nepředpokládá, že by smažený sýr či hranolky byly ideální a vyváženou stravou. Dospělí se také uvědomují, že vyměňovat pokálenou plénu uprostřed gastro podniku není znakem svobody projevu, ale naprostou ignorancí k ostatním. Současní čeští rodiče nahradili direktivní výchovu předchozích generací naprostou benevolencí. Obojí je špatně. Křik či tělesné tresty nejsou podmínkou pro to, aby se z dítěte stal ten správný dospělí. Když ale dítě nemá absolutně žádné spojení se světem dospělých a vyrůstal v prostředí, kde vše podřízena jeho zájmům, pak se nelze divit, že se v restauraci chová jako pavián. Vina dítěte to ale není, je jen zrcadlem těch, kteří jej vychovávají.