Václav Klaus a Miloš Zeman byli v 90. letech i navzdory nejrůznějším chybám, kterých se dopustili velké politické osobnosti. Nelze jim upřít zásadní podíl na transformaci české společnosti směrem k demokracii a tržnímu hospodářství. O to smutnější je pohled na aktivity obou politiků v poslední době. Jejich politický sešup ale začal už před dvěma desetiletími. Klaus se po rozpadu své druhé vlády v roce 997 proměnil za reformátora, který podával přihlášku do EU, v otevřeného euroskeptika a obhájce ruské zahraniční politiky. Coby prezident se v letech 2003 až 2013 zapsal do historie nejrůznějšími výpady proti tzv. europeismu, popíráním klimatických změn i útoky na občanskou společnost, soudcovský stav nebo aktivisty na poli lidských práv. Zeman, jehož vláda dovedla zemi do Severoatlantické aliance a přispěla k úspěšnému dokončení přístupových rozhovorů s EU, se po neúspěšném pokusu stát se prezidentem v roce 2003 s politiky na téměř 10 let stáhl. Když se prezidentem v roce 2013 nakonec stál, strávil nemálo času s námi, pomstít se svým politickým oponentům a také svévolnými výklady ústavy, nekritickou podporu Andreje Babiše a opakovaným zpochybňováním zahraničně-politické linie země v podobě svých proruských aktivit po ruské okupaci Krymu. Že nad Klausovými a Zemanovými demokratickými instinkty začala mít navrch touha po moci, ukázaly oba už podobě uzavření opoziční smlouvy v roce 1998. Tak nejen podvázala některé demokratické mechanismy a umožnila oběma politikům si rozdělit moc ve státě, ale také byla nástrojem k útoku na menší politické strany v podobě pokusů o účelové změny ústavy. Přesto se dá argumentovat, že kdyby z politiky odešli na konci funkčního období Zemanovy vlády v roce 2002, bylo by na jejich politický odkaz nic nahlíženo, převážně pozitivně. Bohužel pozitivní politické dědictví oba postupně prošustroval i jak svérázným pojetím prezidentské funkce, tak postupným příklonem k politickému extremismu. Klaus se během svého pobytu na Hradě zcela rozešel s ODS, kterou založil, a obklopil se lidmi z krajně nacionalistickými názory, jako byli ti z občanské iniciativy Dost. Opakovaně také vyjadřoval podporu politickým projektům, které odmítaly členství země v EU nebo zpochybňovaly naše členství v NATO. Po svém odchodu z prezidentské funkce se stal otevřeným podporovatelem extrémistické Alternativy pro Německo, aby později podporoval svého syna při založení podobného projektu u nás hnutí trikolora. Nikoho už tedy ani nepřekvapilo, když nedávno oznámil, že v komunálních volbách volil Svobodu a přímou demokracii Tomia Okamury. To Zeman ještě před nástupem na Hrad stál u zrodu postkomunistické strany práv občanů, a když se tato strana neprosadila do sněmovny, vybral si v prezidentské funkci za spojence SPD a KSČM. Oba politické subjekty mu výměnou za jeho přízeň pomáhali udržovat u moci Babišovu vládu. Do funkcí v Ústavním soudu i dalších institucí se pokoušel prosadit lidi s problematickou minulostí, kteří zastávali postoj je relativizující zaběhnuté výklady ústavy a lidských práv. Ombudsmanem se kupříkladu stal na základě jeho nominace Stanislav Křeček, jehož působení v této roli lze nejlépe popsat pořekadlem kozel zahradníkem a není. Zeman navrhl do funkce Křečkova zástupce Zdeňka Koudelku, který kandidoval minulých volbách za trikolóru. Historici budou mít každopádně v budoucnosti dost námětů k přemýšlení nad tím, jak a proč se dvě z největších osobností transformaci po roce 1989 proměnily ve spojence politických extrémistů a dlouhodobě působili jako obhájci autoritářského Ruska.