Vypadá to, že si veřejnost oblíbila detailnější zkoumání osobnostních profilů kandidátů na ústavní soudce, a to bez ohledu na případnou komunistickou minulost.

Nyní se vede v médiích debata kolem nejnovějšího prezidentova kandidáta, byť kvůli jeho věku nehrozí žádné případy horlivých rozsudku podle komunistických zákonů. Komentáře obšírně rozebírají rozsudek soudce Pavla Simra týkající se nedostatečného odškodnění poškozených v kauze H-System, rozsudek týkající se odmítnutí odškodnění signatáře Charty 77 Petra Hanzlíka i skutečnost, že sedm jeho rozsudku Ústavní soud zrušil jako protiústavní. Média ovšem zaujalo i jeho zapojení do ezoterické skupiny Orel hnízdě, která vychází z čínských techniků a slibuje zlepšení zdraví. Zvýšení energie v těle je realizaci duševního potenciálu. Simon například klientům radí, aby po čtyřicítce méně ejakulovali nebo tím ztrácí zbytečné množství energie pro ně šíření podobných bludu. Je zde i podezření, zda nejde o nedovolené podnikání, které zákon soudcům zakazuje. Šéf prezidentova právního panelu Jan Kysela, který už dříve avizoval, že už raději nebude prezidentovi navrhovat žádné kandidáty, kteří soudili za komunismu, je z nejnovějšího vývoje trochu nervózní. Z dosavadních debat se rýsuje další riziko riziko. Moralisté ho jakoby dětství, bojí se Kysela. Klade tímto zájmem veřejnost na chudáky soudce skutečně příliš vysoké morální nároky? Již debata o minulosti soudce Fremra vzbudila u špiček naší justice velkou nelibost. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová tvrdila, že soudce musí rozhodovat ne s pocitem strachu, že na něj někdo bude vytahovat jeho minulost. V tom s ní souhlasila i bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová. Přitom obě dámy patřili mezi soudci ke špičce a osvědčili oproti jiným i určitou osobní integritu. Jejich obhajoba Roberta Fremra ale prozradila, jak sami soudci na svoje povolání nahlížejí. Pokládají se především za profesionály, tedy odborníky, kteří soudí podle zákonů, které jsou právě k dispozici. A vypadá to, že jim je celkem jedno, zda to jsou zákony demokratického státu, nebo zákony komunistického státu. S trochou nadsázky se lze otázat, zda by také soudili podle norimberských zákonů, pokud by takové zákony u nás platil, i toto pojetí role soudce eliminuje s jejich rozhodování jakékoliv etické otázky i elementární lidskou spravedlnost. Stačí se formálně držet textu §. To je bohužel výsledek pozitivistického pojetí práva, jak je u nás, zvítězil nad právem přirozeným právě formálně lpění na liteře zákona bez ohledu na to, že je zjevně nespravedlivé, kritici soudci Simonovi týkají. Druhým jeho problémem je otázka, jak může racionálně a s přehledem rozhodovat člověk, který věří medicínským bludům. Skoro by si člověk mohl položit otázku, jak se mohl soud se s takovými názory dostat až do pozice soudce Nejvyššího soudu, kde Pavel Simon působí. Vzhledem k naší byrokratické tradici, která vychází až z Rakouska Uherska a kterou komunisté jen posílily, se v dohledné době těžko dočkáme soudců, kteří by hledali spravedlivý rozsudek, jak je běžné třeba v anglosaském světě. Ale aspoň na Ústavním soudu by mohli sedět soudci, kteří jen nepapouškují Literu §. Právě proto je užitečné, když se jejich výběr dostává aspoň trochu pod drobnohled. Nakonec žádná újma soudcům nehrozí.