Když dříve v Evropě protestovali zemědělci, nahnali většinou do ulic měst stáda ovcí. Když dnes protestují zemědělci, zablokují ulice traktory, jejichž cena začíná někde kolem 2 milionů korun. Kromě toho, jak se doba změnila, to svědčí i o tom, že zemědělci, ačkoliv tvrdí, jak jim hrozí likvidace, na tom zase tak špatně nejsou. Čtvrteční protestní akci pořádala Agrární komora a Zemědělský svaz, tedy organizace zastupující velké agrokombináty. Bylo by proto zajímavé zjistit, kolik z protestujících bylo skutečně sedláků hospodařících na vlastním Gruntě a kolik bylo zaměstnanců velkých zemědělských podniků, kteří dostali ten den za úkol nejet na pole, ale před úřad vlády. Do zemědělství jde třetina rozpočtu EU, další dotace poskytují národní vlády. Přesto skoro po celé Evropě zemědělci protestují. Jejich požadavky se liší podle toho, jaká je kde struktura zemědělské výroby. Naše zemědělství se od většiny evropských zemí zásadně liší tím, že dominantní roli u nás hrají velké agrokombináty a jejich lobbistické organizace, tedy Agrární komora a Zemědělský svaz, dokázali přimět politiky, aby právě největší agrokombináty dostávali nejvíc dotací. Z dat Státního zemědělského intervenčního fondu třeba vyplývá, že v letech 2017 až 21 dostaly firmy ovládané holdingem Agrofert na dotacích více než pět miliard korun. Premiér Fiala má naprosto pravdu, když nechce protestujícím zemědělcům ustupovat, protože mají rekordní zisky. Vykrmili jsme si budu Linka, který chce pořád víc a víc. Vláda se sice nesměle snaží dotační politiku nastavenou za minulých vlád změnit, ale skutečná změna nastane až tehdy, když stát přestane dotovat podniky, které jsou v zisku. Smysl má dávat dotace znevýhodněným podnikům, podporovat ochranu přírody a krajiny nebo životní podmínky hospodářských zvířat, které jsou u nás často otřesné. Ale není důvod platit bohatým, aby si mohli každé dva roky koupit ještě dražší traktor. Je ovšem otázkou, zda se vláda odhodlá penězovod našim agrobaronů aspoň přiškrtit. Zemědělci si stěžují, že se jim příjmy snižují kvůli dovozu obilí ze zemí mimo EU. Snížení výkupních cen se ale týká především řepky a pšenice, na jejímž pěstování se velkostatkáři soustředili, protože je to nejjednodušší a bylo to i velice výdělečné. Na druhou stranu pěstování těchto plodin nejvíc devastuje krajinu. Kdyby agrokombináty pěstovali třeba zeleninu, bylo by to sice pracnější, ale pro krajinu i pro nás spotřebitele prospěšnější. Je pravdou, že mezi hlavní požadavky zemědělců před Úřadem vlády nepatřilo zrušení Green Dealu, i když i takové transparenty bylo vidět. Proti Green Dealu se ale protestuje v celé Evropě a bohužel Evropská komise zemědělcům kvůli blížícím se volbám ustoupila. Například získali částečnou výjimku z pravidla, že musí část půdy, kterou obdělávají, nechat ležet ladem. Nebo europoslanci odmítli legislativu, která měla snížit používání pesticidů. Krajina ani příroda prostě europoslance. Neboli je zvláštní, že zemědělci, kterých se dopady klimatických změn přímo dotýkají, nejsou ochotni krajinu, která je živí, aspoň trochu chránit. Lidé často upřednostňují krátkodobé zájmy před těmi dlouhodobými cíli. Klimatické změny nás ale už ohrožují i v krátkodobém horizontu.