Názory a argumenty

Jan Vávra: Agresivita a vzpoura proti liberální demokracii

Názory a argumenty

Jan Vávra: Agresivita a vzpoura proti liberální demokracii
Fotografie pořízená krátce po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica (Směr)

Plus

Pokus o atentát na předsedu vlády sousedního státu způsobil šok i u nás. Náhle jsme byli konfrontování s tím, jaké důsledky může mít vzrůstající agresivita a nesnášenlivost ve společnosti. Obecně se má za to, že hlavní podíl na tom mají sami politici.
Jan Vávra

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Pokus o atentát na předsedu vlády sousedního státu způsobil šok i u nás. Náhle jsme byli konfrontováni s tím, jaké důsledky může mít vzrůstající agresivita a nesnášenlivost ve společnosti. Obecně se má zato, že hlavní podíl na tom mají sami politici. Naše vládní špičky se sice dokáží celkem ovládat a premiér Fiala působí na veřejnosti spíš jako farář než jako politik. Ale jinak platí, že čím dál od pomyslného středu se na mapě politického spektra strana nachází, tím větší tendenci k agresivitě u jejích členů vidíme a jedou. Jsou ovšem výjimky. Vzpomeňme na extempore starosty jedné pražské městské části, kupodivu člena strany hlásící se ke konzervativismu. Strana se ho ovšem chystá vyloučit. Nadávky, osobní urážky a obhroublý slovník se stávají samozřejmostí jak při jednání PS, tak při různých vystoupeních na veřejnosti a na sociálních sítích. Skoro se zdá, že se nemalá část našich politiků řídí doporučeními, která v nejnovějším filmu o mladých letech Donalda Trumpa uvedeném letos v Cannes dává budoucímu prezidentovi jeho právník. Existují tři základní pravidla úspěchu, říká za prvé všechno po při, za druhé neustále útočí na ostatní a za třetí nikdy nepřiznává porážku. Úspěch Trumpa ukazuje, že to v současném světě do značné míry funguje. Nejen marketingoví odborníci, ale i veřejnost je často okouzlena brutální zábavností, s jakou někteří politici likvidují své soupeře. Stát a jeho instituce navíc projevují vůči extremismu čím dál větší toleranci. Svědčí o tom i nejnovější zpráva o extremismu v ČR, kterou nedávno vydalo ministerstvo vnitra a která již například vůbec nezmiňuje SPD. Je to zřejmě způsobena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu sedm, který v dubnu nařídil ministerstvu vnitra, že se musí omluvit SPD, že ji ve zprávě v roce 2020 označilo za uskupení s xenofobními a nacionalistickými prvky. Výsledkem je, že se strany nedávno označovány jako extrémistické, stávají součástí mainstreamu. Není to ale jen náš problém. V nadcházejících evropských volbách očekávají všichni úspěch krajně pravicových a extrémistických stran. Nebýt toho, že se někteří vůdci německé AfD snažili oživit ducha nacismu, mohly být jejich vyhlídky ještě vyšší. To má samozřejmě hlubší důvody než jen chování politiků. Stoupající podpora stran, které byly ještě nedávno označovány za extrémistické nebo fašistické, je průvodním jevem sílící vzpoury nemalé části populace proti systému liberální demokracie. Tato část společnosti nemá takové materiální výhody a životní příležitosti jako elity globalizovaného světa, a pokládá tedy neoliberální ekonomický systém za krajně nespravedlivý. Už jen jako přívažek vzpoury proti nerovnosti v distribuci bohatství. Tuto část společnosti popuzuje i to, že vládnoucí elity prosazují své představy o individuálních svobodách jako závaznou společenskou normu, tedy to, co nazýváme kulturními válkami. Extrémistické strany se tedy snaží využít frustrace té části společnosti, která touží zúčtovat, že současným systémem a pomstít se tak ekonomickým, kulturním a jiným elitám. Tato vzpoura proti liberální demokracii představuje pro naši společnost větší nebezpečí než přistěhovalci Green Deal a asi i než současná agresivní politika Ruska.

Ostatní také poslouchají