Jen málokterá společnost je mírumilovnější než ta česká. Za poslední roky se ale něco změnilo. Změnil se náš vztah k armádě, brannosti, ale i válce samotné. V dobrém i ve zlém. Hlavní příčina tohoto posunu samozřejmě spočívá v tom, že se relativně blízko našeho území vede válka. Ukrajinu od nás sice dělí stovky km, ale jen dvě státní hranice Polska nebo Slovenska. Dopad ruského útoku je viditelný dennodenně, například na počtech ukrajinských běženců. A pak je tu další válka, která začala právě před půl rokem a zatím se nezdá, že by měla brzy skončit ta v Gaze. Oba konflikty se staly velmi důležitou součástí veřejného dialogu více než jakákoli jiná. Z více než stovky právě probíhajících válek na zemi, včetně těch, které se odehrávají v Evropě, například v Náhorním Karabachu. Kromě relativní geografické blízkosti totiž válka na Ukrajině i v Gaze nějak rezonují v našem povědomí, protože v nich nějak vidíme obraz našich národních traumat nebo nadějí. Zejména v souvislosti s kritickými událostmi let 1938 a 68. Takže věci jsou náhle velmi osobní a emocionální. Zejména válka na Ukrajině rozdělila českou společnost, i když je patrné, že tento lom většinou vede podél dělících čar, i v jiných otázkách naší kulturní války souvisí s naší identitou, výkladem nedávných dějin. Nadávky jako chtějí mír a chci válek nevytlačili, spíš jen překryly ty dřívější, jako byl sluníčkář nebo dezolátní pohled na tyto konflikty na současně často odděluje od ostatních. Na ruskou agresi se díváme často jinak než Slovensko nebo Maďarsko. V otázce Gazy se lišíme od společností, jako je ta Irska nebo Španělska. A ještě větší rozdíl je při konfrontaci našich názorů s míněním na tzv. globálním jihu. Válka do našich životů vstoupila ještě z jiných důvodů. Když jsme před dvěma lety pozorovali ruský útok na Ukrajinu, objevil se nečekaně zvýšený zájem o taktiku a strategii nebo konkrétní zbraně. Lidé mohli náhle zapáleně debatovat o výhodách dronů a proti tankům a ležérně zmiňovali názvy zbraní, o kterých předtím nikdy neslyšeli, jako je Javelin, Bayraktar i Mars apod.. Ale také jsme projevili nezvykle vysokou ochotu Ukrajincům na zbraně nebo jiné účely přispět. Současně jsme nemohli ne pomyslet na to, že by ruské tanky teoreticky mohli dojet až k nám a místo obyvatel Buče masakrovat třeba lidi v Černošicích? Černošice prominou, nemohli jsme si nezačít poprvé po desítkách let vážně ptát, zda a jak bychom se bránili my, pokud by k takové situaci došlo z militarizovala se naše veřejná debata, ale nezvýšila se zásadně ochota se na takovou situaci připravit. U společnosti je to méně než u státu. Pouhé teoretické úvahy o registraci bojeschopných občanů vyvolávají nervozitu a osočení z přivolávání války. Při pohledu na plánovitost a důslednost, s níž se k věci staví třeba tradičně mírumilovní Švédi, nás usvědčuje z určité nedospělosti nebo skrytému plánu. I příští protektorát překřtít na protentokrát, ať chceme nebo nechceme. Poslední dva roky nás upozorňují, že musíme přehodnotit postoj jak vlastní aktivní obraně, tak také ke globalizaci, mezinárodním vztahům a institucím a také stavu českého a evropského průmyslu, protože válka není něco, co se odehrává na displejích a nedá se zastavit nebo vrátit. Prostě to tak je.