Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan utrpěl symbolickou porážku. Tomu uštědřila turecká opozice v místních volbách. Je to dobrá zpráva pro tureckou demokracii, ale jinak je situace složitější. Lahev může být, jak známo, napůl prázdná nebo napůl plná. Tak je tomu i s výsledky voleb do městských zastupitelstev. Světová média halasně vítají prý šokující vítězství opozice. Skutečně se to tak dá nazvat. Obě největší města Istanbul a Ankara si podrží své starosty z řad opozice, a to s výrazným náskokem a navíc navzdory předvolební skepsi. Aliance proti a do janovských stran z předchozích voleb se totiž rozpadla a hrozilo, že se hlasy pro opoziční kandidáty rozdrobí. Jenže při pohledu na počet hlasů, které dostala vítězná strana CHP a vládní AKP, se nezdá rozdíl tak velký. Je to 37 ku 35 a půl %. To znamená, že sice, že HP vyhrála nejvýrazněji za celá desetiletí, ale současně že podstatná část voličů Erdoganovi zůstala. Tyto místní volby se chápou i jako způsob komunikace voličů s vládou. Vítězství či HP se nejčastěji přičítá tomu, že voliči trestali vládu za neúspěchy, třeba vysokou inflaci a pád hodnoty turecké liry vůči zahraničním měnám. Optimisté přičítají vítězství sekulární že HP skutečnosti, že se jejím kandidátům podařilo získat i hlasy části konzervativnějších a chudších Turků, kteří dříve hlasovali pro AKP, ale nikde není psáno, že se zas nevrátí k jim ideologicky bližší straně. A v neposlední řadě AKP ztratila pár % ve prospěch ještě mnohem konzervativnější nové straně blahobytu. K zásadnímu posunu v rozložení sil tady nedošlo. Velká pozornost se upínala k Istanbulu. Je to nejen významné město symbolicky, ale také politicky. Sám Erdogan začíná přesně před 30 lety svůj vzestup až na vrchol právě z pozice starosty této nyní už šestnáctimilionové metropole. Totéž se říká i o staronovém starostovi extrému Imamogluovi, o generaci mladším istanbulském starostovi, který výrazně porazil kandidáta AKP. Znalci turecké politiky nyní mluví o tom, že Imamoglu se tím dostal do pozice, z níž se bude snažit příště se stát prezidentem. Teoreticky by Erdogan už neměl v příštích volbách v roce 2028 kandidovat, protože mu to zakazuje ústava, ale počítalo se s tím, že se bude snažit ji změnit. Ne zcela úspěšné volby mu to možná zkomplikují. To nás přivádí k otázce demokratičnosti voleb. Pro Erdoganovu éru je charakteristické, že prezident stojí o vítězství ve volbách. Nechce se vidět jako diktátor, ale jako vůdce z vůle lidu. Vítězství dosahuje pomocí charismatu a schopnosti oslovit velkou část turecké veřejnosti, ale také díky systematickému ovládnutí důležitých institucí včetně médií, ale také justice. Imamoglu už na tuto částečně závislou justici opakovaně narazil a v dosud neuzavřených procesech mu hrozí několik let vězení a v důsledku toho také zákaz vykonávat politické funkce. Prezident Erdogan nyní uznal porážku své strany a slíbil voličům, že si vezme tento vzkaz k srdci. Pro budoucnost Turecka bude možná ještě důležitější, zda se pokusí zrušit zákaz znovu kandidovat a jak bude reagovat na snahu s třemi Imamoglua nebo jakéhokoli jiného silného opozičního vyzyvatele získat prezidentský palác pro sebe?