Po vládním konsolidačním balíčku na ozdravení veřejných financí tu máme druhý odborářský. Bez překvapení jdou proti sobě. Ten, který připravily odbory, zcela odmítá vládní záměry. Jedno ale mají oba plány společné. Ani jeden zatím není dotažený. Má použitelným receptem k tomu, aby republika vybředla z každoročních zhruba tři stamiliardových schodků. Před dvěma týdny na mnohahodinové vládní tiskovce chtěl ministr financí Zbyněk Stanjura představit ekonomický majstrštyk této vlády. Místo to ale představil maximálně polotovar, který je veřejnosti už pro smích. Lidé si samozřejmě hned všimli výrazných nesmyslů, jako je vyšší zdanění alkoholu. Jen vínu se zachová nulová spotřební daň, případně zcela nelogické danění tiskovin hned třemi různými sazbami DPH. A to určitě ještě ministr financí ne došel na konec uličky hanby. Nejvýraznější úsporou má být osekání státu o vyšší desítky miliard zbytných dotací. Jenže nikdo neví, jaké dotace to mají být a zjevně to neví ani sám ministr. V takové situaci by každý jiný návrh měl zazářit. Tomu odborářskému se to ale nepovedlo. Jejich dokument sice začíná dobře, když shrnuje, kolik daní se minulé i této vládě podařilo snížit, aniž by se jim podařil také snížit alespoň trochu jakýkoliv podstatný výdaj státu. Právě z toho jsou ty současné obludné schodky, které nevíme, jak rychle splatit. Dál už je to však mizerné čtení. Odbory podobně jako vláda se nebojí velkých čísel a slibují obratem rychlé příjmy až za 160 miliard. Stačí se podívat blíže na jejich nápady a hned je jasné, že to nebude tak horké. Největším přínosem a být znovu zavedení elektronické evidence tržeb a dokonce jí rozšíření. To by mělo vynést až 25 miliard. To jistě politicky těžší duchovního otce EET, předsedu Ano Andreje Babiše, ale také jasné, že to přes kabinet Petra Fialy nikdy neprojde. Avšak je to hodně odvážný. Ekonomicky. Sám Babiš počítal s přínosem 14 miliard a už tehdy to bylo hodně. Přifouknout 25 miliard je pak naprostá iluze. Podobně iluzorní je, že by Fialova vláda kývla na masivní rozšíření dědické daně, se které by se z roku na rok vybralo o 30 miliard více. A příkladem vrtění psem je slib dvou miliard pro erár z prudkého navýšení minimální mzdy. Ano, stát by možná dostal více z odvodů, ale také by to mělo nějaký dopad na zaměstnanost, a to dost možná negativní. Jakkoliv vláda asi nic odborářského plánu nesplní, neznamená to, že tam nejsou i dobře zaměřené věci, které si zaslouží vážnější debatu. Příkladem může být odborářský, a tak na speciální zvýhodněnou paušální daň i pro příjmy ve výši 2 milionů korun ročně. To je opravdu jen těžko zdůvodnitelné. Tím spíše, pokud se všichni kromě paušální ku musí nyní uskrovňovat. A čtyři. Nyní máme již dva balíčky na ozdravení veřejných financí a možná ještě nějaké přibudou. Od opozice či expertů stále vůbec ani náznakem netušíme, co nakonec projde parlamentem. Stanjuru Valíček je velmi obecný a poslanci ho jistě ještě budou hodně měnit. Jasné jsou zatím jen hlavní principy. Tím prvním je výraznější danění firem. Údajně pravicová vláda chce přidat dva procentní body, odbory hned čtyři. Za druhé pak ořezání státu za desítky miliard, byť nikdo ještě neví, kde to vlastně bude. A nakonec mírné zvýšení daňové zátěže i pro lidi. Jedno zda zaměstnance či živnostníky. Ingredience jsou tedy jasné. Teď z toho ve sněmovně uvařit něco přijatelného, co republice nezpůsobí koliku. Snad se to povede, protože nabídka z vládního i odborářského minut zatím příliš poživatelná není.