Vánoce podobně jako Velikonoce se u nás staly v převážné míře lidovými zvyky. Spíše než tím, čím bývaly a měly být duchovní obnovou člověka. K té je totiž potřeba víry, naděje a lásky, což jsou hodnoty, kterých se dnes nedostává. Víra, o nichž se mluví v Bibli, i osobním a živým vztahem k tomu, jemuž vděčíme za svou lidskou existenci, do jehož moci se můžeme odevzdat a na kterého se můžeme spolehnout. V evangeliích je předpokladem víry změna smýšlení a přijetí radostné zvěsti o spáse, o záchraně a o osvobození člověka z otroctví, následků naší ztráty bezprostřední, o vztahu ke zdroji našeho lidství a následku skutků, které z ní vyplývají. Taková víra uzdravuje a hory přenáší i přístup naprostému pastýři, rybáři i určenému vzdělanci. Ten ovšem o míře přemýšlí, ptá se na její předpoklady, rozvíjí o víře své teorie a nauky. Stane-li se, že se časem vytratí jeho živá víra, poučky se vyprázdní a ztratí svůj původní smysl samy o sobě. Neobstojí v konfrontaci s jinými teoriemi a ve světle vědeckého poznání se stanou směšnými. Zdá se mi, že něco takového postihlo západní civilizaci, a tak se těžiště křesťanství přesunulo na jiné kontinenty. S úpadkem víry se vytrácí i naděje. Důvěra, že můžeme i něco dobrého očekávat od budoucnosti. I když to tak právě nevypadá, naděje se vztahuje nikoli k té budoucnosti, kterou jsme si ochočili ve svých představách, ale v tu, která naše plány boří a mění. Právě ona nás staví do situací, v nichž nám nepomůže chovat se tak, jak jsme zvyklí a jak se chovají ostatní, ale ve kterých musíme jednat pouze a výlučně sami za sebe. V takových situacích obstojíme jedině tehdy, pokud s nadějí dokážeme očekávat i nečekané. Bez víry a naděje nedokážeme pochopit, že náš život je nezasloužený dar m darem někoho, kdo nás miluje, takový, jací jsme, a že tento dar máme věnovat druhým. Kdo si chce život zachovat jenom sám pro sebe, ztratí život i sebe. Ale ten, kdo jich z lásky vydá pro druhé, získá obojí. To říká poselství evangelia Boha nikdo nikdy neviděl. Známku jeho existence snad můžeme zachytit, když prožijeme nebo uděláme něco opravdu smysluplného. Křesťané však věří, že skrze Ježíše Krista nám bůh osobě sdělil to podstatné, a to si připomínají ve vánočním a velikonočním tajemstvím. O Vánocích hledíme na bezmocné a chudé dítě narozené ve chlévě, o Velikonocích na bezmocného člověka, popraveného potupně na kříži. Moudří Řekové a zkušení Římané nad takovou představou Ježíšova božství dlouho kroutili hlavou, než pochopili, co vlastně znamená a co přináší lidem, tak bůh miloval svět, že vy dal svého jednorozeného syna, aby svou smrtí vykoupil lidstvo. Bůh svůj řád nenastoluje silou a mocí, ale tím, že se sám vydává pro druhé. Filozofové si již pár staletí před těmito událostmi kladli otázku boží existence. Předkládali důkazy, které jiní popírali. Avšak Ježíš už příběh nám klade jinou otázku přímá, nebo nepřímá, že jeho oběť z lásky pro druhé je tím nejvyšším, co člověk pro člověka může učinit a že to má smysl. I když to vypadá jako absolutní porážka, odpovědět na ní beze změny smýšlení a celého života asi nejde. Samotný rozum na to nestačí. Snad proto se tomu říká tajemství, bez kterého jsou Velikonoce a Vánoce jenom lidovým zvykem.