Zásluhou Tomáše Garrigue Masaryka se Československo stalo útočištěm Rusů, kteří uprchli před bolševickou tyranií. Stali se občany a mnozí z nich na oplátku výrazně přispěli naší kultuře, vědě i hospodářství. Po osvobození od nacistické okupace se obnovená republika o tyto lidi nedokázala postarat a dopustila je jich o 200 dní sovětskou tajnou službou. Do bývalé vlasti, kde byli zavražděni nebo umírali v nelidských podmínkách v koncentračních táborech. I dnes prchají z Ruska nešťastníci, kteří se nechtějí podílet na válce proti Ukrajině. A my opět řešíme problém, zda a komu z nich poskytnout nový domov. Jak ukázaly diskuse v týdnech po vyhlášení mobilizace v Rusku, nepanuje u nás v této věci shoda. Jedni doporučují uprchlíky přijímat, protože se tím oslabí vojenská síla agresor, druzí varují před riziky spojenými s jejich bezhlavý vpuštěním do země, ačkoli se počítám spíše k zastáncům opatrného přístupu, s některými argumenty zaznívajícími z tohoto tábora souhlasit nemohu. Například s tím, že povinností Rusů, kteří nechtějí nastoupit do armády, je zůstat v Rusku a bojovat za změnu režimu. Vybavily se mi totiž v této souvislosti debaty, které probíhaly v komunistické éře v disentu poté, když někdo z přátel podlehl nátlaku StB a podepsal výjezd do ciziny bez možnosti návratu nebo vystěhování. Nešlo jen o nechvalně známou akci asanace, protože k podobným situacím docházelo i před ní. S hněvivými reakcemi jsem se setkal poprvé při odchodu Milana Kundery a zněly přesvědčivě. Ten starý bolševik podporoval pronásledování odpůrců režimu v 50. letech, a když teď došlo na něj, využije privilegia prominenta a zbaběle odejde do kapitalismu, který tak nenáviděl. Něco na tom bylo, ale zároveň to bylo zlé. Později odcházeli i moji přátelé, kteří si s režimem nikdy nezadali. Už prostě nemohli dále snášet šikanu tajné policie nejen vůči nim samotným, ale vůči dětem nebo životním partnerům. Uvědomil jsem si, že nemáme žádné právo soudit jejich odchod jako mravní selhání. Prostě proto, že na odpor proti nespravedlnosti mohli využít jen ty síly, které měly. A že síly nás všech jsou prostě omezené. I když dojdou, má člověk na vybranou zlomit se a přistoupit na kolaboraci s režimem. Nebo je-li ta možnost odejít, zvolili to druhé a zachovali si čest. Na tom nic nemění skutečnost, že jiní odolaly i většímu nátlaku, protože ti představují výjimku, zaslouží si naši zvláštní úctu. Podle jejich příkladu můžeme tvořit mravní vzory, ale nikoli pravidla. V současném Rusku je ještě mnoho lidí, kteří řeší podobná dilemata. Mladý muž, který se účastnil proti pulty evropských demonstrací, snášel rány pendrekem, přesvědčoval marně své okolí. A ve chvíli, kdy je postaven před rozhodnutí buď nastoupit do armády, nebo na dlouhá léta do vězení, volí odchodu do exilu. Takové bychom neměli vracet do ruského pekla a sluší se přijímat i s rizikem, že to na nás jenom hrají. Masaryk by nám to jistě schválil.