Mluvíme-li obvykle o náladách jako o tom, jak se momentálně cítíme, nemělo by nám uniknout, že jsou zde ještě nálad i trvalejší a hlubší, které podmiňují naše porozumění světu, naše rozhodování i naše jednání. I ony se časem mění, ale nebývají tak pomíjivý jako chvilkové pocity. Provázejí nás na cestě životem, aniž si je přímo uvědomujeme, utvářejí naše postoje k životu a teprve zpětně s odstupem zjišťujeme, že na tom, co jsme vykonali, čin nevykonali, měli svůj podíl. Změnit takovou životní náladu bývá ne snadné a vyžaduje aktivní úsilí. Naše i druhý. Z takové proměny lze totiž nejlépe dosáhnout spolu s ostatními o náboženské tradici. K tomuto cíli přispívá slavení svátků v našem všedním pachtění a každodennímu obstarávání potřeb k dobrému živobytí nemáme čas ani možnost udělat něco se sebou a změnit svůj postoj k životu. Teprve když z této každodennosti zaměřené k jednotlivostem, které nás trápí, vystoupíme a ve slavnostní atmosféře usedneme k hostině, můžeme zahlédnout celek. Platí to i o svátcích vánočních, kterým navíc předchází čtyřtýdenní příprava nazývaná advent. Právě ona má pomoci změnit naší životní náladu k tomu, abychom byli schopni přijmout tajemné poselství související s narozením Ježíše Krista. Koho žádné zprávy nezajímají, kdo je neočekává, kdo nedoufá, že by se mohl dozvědět něco důležitého. Nebo kdo nic takového ani nechce slyšet, tomu ani ta nejlepší novin a do srdce nepronikne. Advent je naopak příležitostí probudit v sobě očekávání, že ponuré vyhlídky, které do nás poukazují sdělovací prostředky, jako je rostoucí drahota, nemoci, krize, války, oteplování planety a její zkáza nemusí být a nejsou posledním slovem. Nejde přitom o nějakou snahu vyhnout se odpovědnosti nebo se upínat k nějaké utopii, která je beztak neuskutečnitelná. Naproti tomu člověk vynaloží všechno své úsilí, aby napravil, co napravit muže když je zde naděje, že to, co už nemůže, dotáhne někdo mocnější. Každá zpráva o tom, že tato naděje není marná, je dobrá. Křesťané za posla této dobré zprávy považují Ježíše Krista, který její platnost tvrdí do smrtí na kříži. Na narození někoho takového čekali lidé od věků a prožívali tak první advent. Ti, kteří se dočkali a přijal jej jako božího syna, měli radost, že konečně přišel, stali se křesťany a po jeho ukřižování a vzkříšení prožívají druhý advent. Očekávání, že se naplní příslib jeho druhého příchodu ve slávě a moci. Jsou přesvědčeni, že člověk svou činností nemůže spasit sám sebe a že pomoc musí přijít od toho, který jej stvořil jako svůj obraz. Svou nečinností ale člověk také může o svou spásu přijít, protože bude souzen podle svých skutků, podle toho, zda z čisté lásky napojil žíznícího a nasytil hladovějícího chudáka vedle sebe, v němž žíznil a hladověl sám Ježíš. Tak jako on vydal sám sebe na smrt, aby zachrání od druhé. I křesťané mají dávat sami sebe druhým v nezištných darech, zejména těm nejpotřebnějším. A tak je advent také dobou přemýšlení o potřebách lidí kolem nás a sháněním dárků. Prožívají ho tak i ti, kteří si onen náboženský obsah neosvojili, ale jejich snaha udělat radost ostatní jim přece jen není cizí. I oni tak mají účast na proměně, kterou přináší adventní nálada.