Názory a argumenty

Alexandr Mitrofanov: Navalnyj – mýtus a realita

Názory a argumenty

Alexandr Mitrofanov: Navalnyj – mýtus a realita
Ruský opozičník Alexej Navalnyj

Plus

Alexej Navalnyj byl podle mě mimořádný člověk proto, že jeho pohrdání zlem bylo tak silné, že neváhal kvůli němu zemřít, jen aby se neušpinil o ty, které nenáviděl. To umí opravdu málokdo. Po jeho zavraždění (přirozená smrt to v žádném případě nebyla) zesílil Navalného mýtus, který ale vznikl už předtím. Aniž snižuji sílu jeho odhodlání, chci oddělit mýtus od reality.
Alexandr Mitrofanov

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Alexej Navalnyj byl podle mě mimořádný člověk proto, že jeho pohrdání zlem bylo tak silné, že neváhal kvůli němu zemřít, jen aby se neušpinil o ty, které nenáviděl. To umí opravdu málokdo. Po jeho zavraždění. Přirozená smrt to v žádném případě nebylo, zesílil Navalného mýtus, který ale vznikl už před tím. Aniž snižuji sílu jeho odhodlání, chci oddělit mýtus od reality. Všude se píše a hovoří o vůdci ruské opozice Navalnému. Realita byla jiná, a to hned dvakrát. Za prvé žádná ruská opozice jako skutečná politická veličina neexistuje. Jsou tady rozrůzněné a často navzájem nesnášenlivé skupinky v exilu a pak zoufalí jednotlivci v Rusku, kteří musí přežívat pod tlakem totalitního státu. Za druhé Navalnyj mohl vypadat jako vedoucí. Postavil proti putinovského Ruska jen v době před svým otrávením. Podařilo se mu vybudovat síť štábu po celé zemi. Jenže jeho organizace, kterou Kreml nikdy neschválil jakou politickou stranu, měla stejný princip jako Babišovo Ano nebo Okamurovo SPD? Bylo to skvadra jednoho muže. I proto Navalného lidé důsledně odmítali jakoukoli spolupráci s jinými skupinami protiputinovské exilový politolog Vladimír Srb a Stochov je trefně přirovnal k bolševikům před Velkou říjnovou socialistickou revolucí říkal, že měli svého Lenina, tedy Navalného, svého Dzeržinského, což je Marie Čechová z Navalného okolí a další připravené komisaře tudíž žádnou koalici s žádnými demokraty nepotřebovali, ba se jí vyhýbali. Sestavovali sáhodlouhé seznamy těch, které potrestají po svém příchodu k moci. Věděli, proč to dělají. Navalného popularita vyvěrala z ruského zvyku na jedné straně bez opory v realitě věřit pohádky a na straně druhé jsou přesvědčeni, že tu pohádku, v tomto případě překrásné Rusko budoucnosti, za ně zařídí nějaký hrdina. To měl být Navalný a žádný konkurent nesměl stát v cestě. Navalnyj už ale není, nejsou ani jeho ruské štáby. Putin vše dávno úspěšně rozptýlil výborný ruský reportér Ilja a za rok, který už je dávno v exilu, hned po politikově smrti napsal nejen Navalného. Zabili jsme si. Když jsem se dozvěděl o jeho smrti, pocítil jsem kromě zloby a hrůzy okamžitě i to, že ve mně zabili jakoukoli naději, že se v Rusku ještě může stát něco dobrého. Přinejmenším za mého života je to tak, že dokud Navalnyj žil, ačkoli byl fakticky ve vězení, než Putin odejde, ještě přežívala nějaká iracionální víra a je konec. Zbylo jen zoufalství. Iracionální víra. To je výsostně ruský přístup. Je to i vysvětlení, proč se zbylí opozičníci navzájem utěšují zprávami, že se v Rusku lidé pokusili uctít Navalného památku a že v tom je naděje. Jenže těch lidí bylo po celé obrovské zemi několik stovek, maximálně 1000 a obyvatel je v Rusku 143 milionů. Navalnyj byl bezpochyby hrdina, Bertold Brecht však vložil do úst svému galerie mu moudrá slova nešťastná země, která potřebuje hrdiny.

Ostatní také poslouchají