Vyslovení nedůvěry vládě ČR se podle očekávání nekonalo. Poslanci vládní koalice i přes noční jednání jednotně podrželi. Po ústavní stránce tedy vláda důvěru má, druhá věc je její aktuální důvěra u veřejnosti, ale tím se formální procedury řídit nemohou. Řídí se tím zajisté opozice, která hlasování vyvolala a dobře ví, že to její podporovatelé budou pozitivně vnímat. Dlouhou rozpravu můžeme tak hodnotit jako spíše edukační a takto pojali obě strany. Opozici stačí 50 hlasů, aby to iniciovala, ale k vyslovení nedůvěry potřebuje 101 hlas, a tím disponuje zpravidla vládní strana. Ta se překvapivě též chopila slova a jednotliví ministři ho využili k bilanci své dosavadní činnosti v polovině mandátu. Nutno ocenit, že se tak veřejnost mohla seznámit třeba i se spíše neviditelný ministrem pro legislativu Michalem Šalomounem. Ostatní opakovaly zpravidla už známé argumenty. Je otázka, jestli to někdo ještě vnímal i proto, že o výsledku bylo rozhodnuto předem. A to je vlastně hlavní poučení z tohoto hlasování. I když vládní politikové asi správně připomněli, že soudržnost koalice prověřila dříve spíše debata nad konsolidačním balíčkem, koalice je dále kompaktní, a to se jí předvídal brzký konec. Nakolik politické programy pěti stran jsou občas nesourodé. Opozice tak může svými pokusy maximálně soudržnost prověřovat, že by opravdu vládě mohla nedůvěru vyslovit. Dobře ví, že nemůže už jen proto ne, že nemá žádnou jinou alternativu vládnutí a o případných předčasných volbách, které by jediné ji mohly přinést, ani nijak hlasitě nehovoří. Jde tedy opravdu jen o hru v minulosti. Přesto jeden takový případ známe. A je to už dnes legendární vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka v době českého předsednictví Radě EU v roce 2009. Tehdejší lídr opozice Jiří Paroubek byl v podobné situaci jako Andrej Babiš. Dnes alternativu vládnutí neměl a vůbec nepočítal s tím, že by mu nedůvěra mohla projít. Měl ale proti sobě slabší a už dost rozklíženou koalici s řadou stranických nespokojenců. A ti se k opozici velmi zlomyslně přidali a výsledkem byla mezinárodní blamáž a vznik podivné Polo úřednické vlády. Současná vládní koalice odpadlíky nemá, a to i přesto, že se do některých věcí pouští ne snad přímo odvážně, ale rozhodně odhodlaně. Důvody je možné hledat v dobré osobní chemii jejich lídrů, kteří třeba neváhají pochválit i vládní kolegy z jiných stran. A zejména premiéra Petra Fialu, který svým konsensuálním a vstřícným způsobem politiky koalici drží, i když to dříve bylo považováno spíše za slabost. A samozřejmě na tom má zásluhu i Andrej Babiš, jehož možnost návratu také notně přispívá k jednotě koalice. A dokud tomu tak bude, a zatím nic nesignalizuje opak, budou i případné další pokusy o vyslovení nedůvěry vládě jen řečnickým cvičením, ač založeným na skutečné nedůvěře vládě vyplývající z průzkumu veřejného mínění. Ty se ale mohou zhmotnit jen zase v dalších volbách. V těch minulých dostala tato vláda mandát na čtyři roky a případné volby předčasné, které jsou samozřejmě také možné a legitimní, vždy jsou ale selháním celé politické scény.