Důvěra v demokratické instituce by měla být pilířem soudržnosti každého státu. Pokud bychom posuzovali ČR z tohoto pohledu, pak je tak trochu s podivem, že ještě nějak funguje. Lidé hlavním orgánům státu věří velmi málo a poslední průzkumy avizují situaci bezmála kritickou. Nejhůře je na tom tradičně PS, která je přitom institucí stěžejní, ale její složení, a tedy i fungování mohou občané bezprostředně ovlivňovat už 30 let. V čem je tedy hlavní problém? Poslední průzkum CVVM mluví o tom, že sněmovně rozhodně nebo spíše důvěřuje necelá čtvrtina občanů. Kdyby to byla soukromá firma, mohla by to už pomalu zavřít. Jenže co s demokracií bez parlamentu? Ano, vyplývá z toho, že i důvěra občanů v demokracii není valná. A to už je opravdu nebezpečné, protože fungující a důvěryhodné demokratické instituce jsou sice zárukou demokratického uspořádání, ale nejsilnější zárukou je, když většina občanů si ho přeje a důvěřuje mu. Je to tedy závažný vzkaz pro demokratické politiky. Nezachraňují je totiž ani další instituce. Důvěra ve vládu je sice o něco vyšší, ale naopak má největší % těch, kteří rozhodně nedůvěřují. Podstatně lépe na tom také tradičně například prezident, ale jeho 58 % ní důvěra není žádná sláva. Skoro tu totiž vypadá, že mu nedůvěřují ani ti, co ho volili. Nejlépe jsou na tom starostové z téměř 67 procentní důvěrou. Celkem slušně si vedou i obecní zastupitelstva. Čísla jsou to rozhodně zneklidňující a navíc s prohlubujícím se trendem. Hrozí snad ČR nějaká protisystémová revoluce? Rozhodně to tak nevypadá. Země není nijak rozvrácená. Nespokojence není vidět na každém rohu, rozvášněná manifestace nestíhá druhou a na ulicích je bezpečno. Občané institucím sice nedůvěřují, ale respektují je. Volební účast nebývá nejvyšší, ale stále se pohybuje v únosných číslech a lidé si vybírají z tradičních stran. I PS a vláda jsou složeny z politických subjektů, které si lidé zvolili a nejsou to v drtivé většině žádní protisystémový revolucionáři. Ti se scházejí na náměstích jen v malých počtech a jejich strany mají zanedbatelnou podporu. Dokonce vliv ztratili i komunisté, kteří bývali označováni za nepochybně rozvratnou sílu. Nakolik se tak v historii už neblaze předvedli. Situace není tedy tak horká, jak se občas vaří. Čeští občané mají obecně pověst věčně nespokojených. Kritiku všeho v běžném životě se ale pak projevují umírněně a věcně. Vytrvale volí politické strany, na které pak nadávají. I vláda Petra Fialy, byť její složení zakládá komplikace, má nezpochybnitelnou většinu a v zásadě nedělá nic moc jiného, než její součásti před volbami slibovali. Přesto je poučení dvojí. První z nich pro aktuální politiky. Jak už o nich byla řeč, měli by profesionálně dělat politiku tak, aby demokracii nediskreditovali. A to se nejčastěji děje korupcí a hádkami mezi sebou. V tomto směru přece jen nemá tato politická reprezentace fialovými slovy zase tak špatné skóre. A druhé poučení míří k samotným nespokojeným občanům. Kvalitní demokracie si žádá jejich aktivitu, aby si právě vybraná skupina profesionálních politiků nemohla dělat, co se jim zlíbí. A i v tom má co dohánět samotná česká veřejnost, o čemž svědčí malé % občanů, kteří se nějak zapojují do veřejného života.