Když počátcích polistopadové demokracie vznikaly ještě federální Ústavní soud, byla to instituce natolik nová a nadějná, že jeho nové členy znal skoro každý. I doposud platná ještě komunistická ústava s ním počítala, ale nikdy nebyl zřízen. Byl v ní koneckonců článek o vedoucí úloze strany, která rozhodovala o všem. Tak nebyl třeba proto ten prvotní zájem. Pak se Ústavní soud stal příslušným jen pro nově vzniklou ČR. Zůstal v Brně a už jen tiše dohlížel na dodržování zcela nové ústavy z roku 1993. Jeho členové byli důvěryhodní, ale bez nějaké veřejné známosti. A tak to asi má být soudce nemá být miláčkem davů jen ve výjimečných případech. Své kandidáty na ústavní soudce začal zase více zviditelňovat až prezident Miloš Zeman. A to spíše nechtěně tím, že mu neprocházeli přes Senát, od kterého podle ústavy musí žádat souhlas. Je to tam trochu paradoxně. Jmenování soudců patří mezi výhradní pravomoci prezidenta podle článku 62. Souhlas je doplněn až právě v kapitole o Ústavním soudu a příslušném zákonu. Jako by to tam bylo doplněno až tak nějak dodatečně. Jmenování předsedy Ústavního soudu a místopředsedů je už zase zcela v rukou prezidenta. Naskýtá se proto otázka, čí jsou vlastně kandidáti a zdali si je vybírá prezident i Senát zároveň. Ve skutečnosti je to tak, že jde o součást ústavního principu brzd, pojistek a rovnováh mezi institucemi, který byl v ústavě zohledněn. Zatímco prezident Zeman vytahoval kandidáty tak trochu z klobouku, kde měl především své příznivce a názorové souputníky, prezident Petr Pavel zvolil metodu, která až připomínala nezávislé výběrové řízení a zakládala podezření z alibismu. To se ale nepotvrdilo. Prezident stál za svými kandidáty a dokonce přišel obhajovat přímo do Senátu, což bylo gesto věcné i sympatické. Přesto narazil v jednom z výborů. A zase se naskytla otázka, do jaké míry má Senát prezidentovi kandidáty lustrovat, a to nejen z hlediska dosavadní právní činnosti, ale také se jich ptát na případná rozhodnutí v budoucích kauzách a na světonázor. Dalo by se říci, že to by roli hrát nemělo. Ústavní soudce má být především profesionál bez ohledu na své názory. Jenže ono to tak úplně není. Česká ústava je psána hodně obecně. Argumentem bylo, aby nemusela být měněna při každé změně třeba s technologií. Ústava Spojených států amerických, která byla vzorem, funguje po staletí, i když papír nahradil počítač a koně internet. A právě ve Spojených státech se přitom velmi bojuje. Obsazení Nejvyššího soudu, který plní roli i soudu ústavního právě pro případ rozhodování ve světonázorových sporech. Není tedy nic špatného na tom, když budoucí soudci na to prozradí svůj postoj, i když je otázka míry a podrobnosti takových otázek. Každopádně prezident Pavel Ústavní soud znovu zpopularizoval. Jde o jeho viditelnou pravomoc a přišla záhy po zvolení, takže to vypadá, skoro, jako by jmenoval ministry. O jeho kandidátech víme mnohé, dokonce i takovou pozoruhodnou informaci, že ten jeho nejnovější je podepsán pod posledním rozsudkem smrti, než byl zrušen a on se stal jeho odpůrcem. Přerody s Šavla na Pavla nejsou zajisté pro prezidenta nic nepřekonatelného. Prezidentovi kandidáti ale rozhodně nejsou nedotknutelní, a pokud je některá ze senátorek nebo některý ze senátorů odmítne. Není nutné z toho dělat hned kauzu. Celý Senát prezidentův přístup zjevně oceňuje, a je proto nanejvýš pravděpodobné, a to je moc dobře, že Ústavní soud nebude zůstávat neúplný, jak se právě zhusta dělo dříve.