Naše země opět nevzkvétá, dalo by se říct slovy Václava Havla z jeho prvního prezidentského novoročního projevu 1990, kdy ho přečte celý, zjistí, že obsahuje i dodnes platná vysvětlení, proč nevzkvétá. Nejde přitom jen o ekonomickou recesi, vysokou inflaci a celkovou společenskou bezradnost. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si 1 2., starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr, upozornil tehdy Havel. Součástí jeho analýzy byl i nárok na spoluobčany, jimž připomněl povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se. Sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident z toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast, a tudíž spoluodpovědnost všech. Konec citátu. Tehdy ta slova o spoluúčasti zněla samozřejmě vláda se přece svržení komunistického režimu u vrátila lidu. U dnes už nad nimi visí pro mnoho lidí otazník. Zase jsou ti nahoře. Politiky nezajímají starosti obyčejných lidí, občanů nic nezmůže, což není ve slušné demokracii pravda, v té české často ano. A tak mohou populisté stavět lid proti zkaženým elitám a nabízet se jako spasitele. Jenže za pandemie COVIDu selhaly Trump i Babiš a lépe si vedli demokratické společnosti, v nichž panuje důvěra v instituce a občané unesou zodpovědnost. S odkazem na Masaryk a Havel říkal politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného. Zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování. Ale že může být i uměním nemožného. Totiž uměním udělat lepšími sebe i svět. Konec citátu. Víme, jak to dopadlo. Stačí si připomenout galeriích špatných ministrů premiérů, divoká 90. léta i záměrně bez pravidel, úlety dvou minulých prezidentů, korupci, zanedbávání veřejných služeb a slabších regionů. Ale vinen nebyl Havlův idealismus, bez kterého se život společnosti omezuje na zmíněné sobectví, konzum a intriky. První porevoluční prezident se v politice mnohokrát mýlil a udělal spoustu chyb. Ale schopností pojmenovat stav země a nabídnout vizi, která třeba v první chvíli vypadá bláhově, ale s odstupem se ukáže jako proroka a životaschopná. Takovou schopností Havel vynikal o něco víc než 2000 slov novoročního projevu 990 jsou toho důkazem. Česko dnes vypadá jako země přešlapující bezradně na místě, což je nezodpovědné a riskantní, protože svět je stále nebezpečnější. Vrátila se válka, do Evropy, oslabují demokracie a doba je možná stejně přelomová jako v roce 989. Kotvy v podobě členství v EU a NATO jsou veledůležité, ale jako podmínka nutná, nikoliv dostačující k překonání ono aktuálního nevzkvétání. Havel tehdy snil o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé. Zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Konec citátu. Právě na pozadí projevů na přelomu loňského a letošního roku je vidět, jak pronikavý a stále aktuální je ten Havlův novoroční z roku 1990.