Konsolidační balíček prošel a bylo to s ním jako v Česku skoro se vším. Na to, o co v něm reálně šlo, bylo kolem obrovské haló. Každý se snažil úporně prosadit svou. Bájil se, zmatkovalo a nakonec s výsledkem není úplně spokojen skoro nikdo. A pro vládu se zdánlivé vítězství může rychle změnit v eufemisticky řečeno na výhru každému, kdo sleduje vývoj českých veřejných financí, které budou letos ve Skotku skoro 300 miliard korun, přičemž tempo zadlužování patří mezi nejrychlejší v EU. Je jasné, že náš stát musí šetřit, a to hodně. Úspora, kterou přináší balíček, tedy 90 miliard napřesrok 150 miliard v dalším roce, je sice zaznamenání hodná, ale rozhodně ne dostatečná. Svědčí o tom i návrh rozpočtu na příští rok se schodkem přes 250 miliard. Pokud toto nemá být nový normál a Česko nemá za pár let do rozpočtové zdi narazit s razancí stíhačky. Je zřejmé, že po balíčku bude muset přijít další, ještě větší úspory. Takže jsme se opět v Česku příznačně do krve pohádali o něco, co bylo naprosto nutné v normální zemi. Za normálních politických podmínek by byla nutnost úspor uznávána jak koalicí, tak i opozicí a sport by se vedly jen o rychlost úspor a způsob, jak jich dosáhnout. U nás bohužel ne. Opozice celou dobu tvrdí, že žádný úsporný balíček není potřeba a že stačí lépe vybírat daně. Nepřichází ovšem s jiným řešením, než se znovu zavedením EET, což by přineslo do rozpočtu maximálně několik miliard ročně. Opoziční rétorika tak není nic jiného než útěšné lhaní si do politické kapsy. Hnutí ANO lze podezírat, že se skrze bájení, že úspory a nové daně nejsou potřeba, chci dostat k moci, ale ve skutečnosti je za úsporný balíček rádo, protože pokud bude za dva roky vládnout, nebude mít takový rozpočtový problém, jako by mělo bez něj. Právě strach z opozice a jejich rostoucích preferencí je důvodem, proč vláda nebyla v úsporách odvážnější. Byla to ale chyba, kterou je vyčetli. Prezident, podle kterého měl být balíček tvrdší, aby mohly úspory trvat kratší dobu, a lidé tak viděli příslovečné světlo na konci tunelu. Prezidentovi lze dát za pravdu a dodat, že pokud by vláda byla odvážnější, nemuselo by jít o přinést ani takové politické škody, jaké si ve svém strachu vymalovala. Vyšší úspory by zřejmě nejen tolerovali, ale i ocenil její vlastní voliči, kterým na rozpočtové odpovědnosti záleží. A během zbytku volebního období by vláda měla dost času na to, aby zlepšeným výkonem přesvědčila váhající, aby neutíkali k hnutí ANO. Vláda se ale rozhodla pro polovičatý krok a ve snaze vyhovět tak trochu všem nakonec úplně všechny zklamala. Tím víc, že jednání o balíčku provázely ne úplně důstojné úkazy. To je v pěti koalici pochopitelné. Každá strana má své zájmy, které chce prosadit. Jde o to, že se třenice dostávaly na veřejnost a vláda se stávala lepším případě komickou, horším nedůvěryhodnou. Symbolem byly tahanice o zdanění ne zdanění tichého vína nebo vyslovená vykutálenost, kdy vláda nejprve tvrdila, že jejím zásadním záměrem je omezit dotační byznys, aby se pak ukázalo, že za slavným omezením dotací se skrývá hlavně převedení poplatků za obnovitelné zdroje na občany, což pravděpodobně jen tak mimochodem zdraží elektrickou energii příštím roce o 10 %. Výsledkem toho všeho je, že vláda za obrovských politických nákladů a se zbytečně velkými šrámy prosadila něco, co je objektivně nedostatečné. Prognóza zbytek volebního období strávíme v hádkách o dalších úsporách, ale vláda k dalšímu balíčku pravděpodobně nakonec ve strachu z politických důsledků odvahu nenajde. Tím naštve voliče vlastní a opozičním se nezavděčí. Do historie tak může nakonec vstoupit jako ukázka, kam vede nerozhodnost a ustrašenost. Zatímco chtěla razantně zlepšit veřejné finance a vyhrát další volby, zanechá z obav z politických důsledků veřejné finance nepříliš dobrém stavu a jako bonus volby prohraje.