Kritických poznámek k prvnímu roku prezidenta Petra Pavla by bylo možné utrousit víc než málo chaos v hradní kanceláři, kde nejdříve kancléřka Vohralíková vyházela celý původní Pavlův tým, aby nakonec byla vyhozena sama Vohralíková. Nejasná role prezidentova přítele Petra Koláře, který sice není na hraně zaměstnán, ale na prezidenta má až moc velký vliv. No a karamboly při výkonu pravomocí? Například při navrhování ústavních soudců, z nichž hned dva na soudu v brněnské Joštově ulici nakonec nesedí. To všechno je jistě důležité. Je co kritizovat, je co řešit, je co zlepšovat. Ovšem to, že něco důležité, ještě neznamená, že je to také podstatné. To podstatné v tomto případě spočívá v odpovědi na otázku, zda se prezident, který už z logiky své funkce má být spíše státníkem než pouhým politikem, chová skutečně státnicky. A tady je potřeba říci, že se Petr Pavel na rozdíl od svých dvou předchůdců tak skutečně chová. Aby to nebylo příliš vágní tvrzení, bylo by dobré pracovně definovat státnického prezidenta. Řekněme tedy, že prezident státník nemluví vládě příliš do praktické každodenní politiky, ale zabývá se zásadními tématy směřování země a záleží mu na srdci společenská koheze. Navenek pak reprezentuje Česko tak, aby byl výrazným a respektovaným mezinárodním hráčem, aniž by ovšem narušoval spojenecké a civilizační vazby. To všechno Petr Pavel zatím plní vrchovatě. Pokud jde o domácí politiku, řadové zákony vládě nevetuje, ač s některými jako třeba s omezením valorizace penzí má zjevně problém. Dokázal ale jasně říci, jakým směrem by se mělo Česko posunout, a vyčinit současné vládě, že na tom nepracuje. Jeho výrok o tom, že bychom měli co nejrychleji začít pracovat na přijetí společné evropské měny, způsobil vír ve vládní koalici, kde jsou nakonec čtyři strany pro euro a jen ODS proti. Pavel tím současně ukázal, že je schopen chovat se nepopulisticky. Většina populace euro odmítá, a využít tak autority úřadu k podpoře toho, co považuje za strategicky správné, což je mimochodem také znak státnického myšlení. Pokud jde o politiku zahraniční, Petr Pavel dokázal pro Česko zajistit obří respekt spojenců i Ukrajiny bránící se barbarskému útoku Putinova Ruska. Zatímco všude v Evropě se mluvilo o slibovalo, aby se sliby vzápětí porušovali, Pavel přišel s iniciativou, která dokázala sehnat v různých koutech světa 800000 dělostřeleckých granátů a přesvědčit spojence, aby se podíleli na jejich financování. Svůj díl na tom má současně i vláda Petra Fialy, vojenská rozvědka atd.. Ale Petr Pavel byl iniciátorem a vzhledem ke svému mezinárodnímu vlivu i hybatelem akce. Tady se mimochodem ukazuje, jak blahodárný je pro Česko stav, kdy mají vláda i prezident shodnou zahraniční politiku, což jsme tady neměli posledních 10 let. Každém případě Česko díky Petru Pavlovi opět hraje v mezinárodní politice roli, která přesahuje jeho velikost, což jsme naposledy zažili někdy v době prezidentství Václava Havla. No a ještě zmiňme poslední aspekt státnickosti starost o společenskou kohezi, tedy o onom mýtické spojování společnosti. Petr Pavel tady přinejmenším ukazuje cestu, ať se nesnaží populisticky vyhovět všem. Dává si záležet na tom, aby nikoho neurážel a nezvyšoval společenské napětí, tak jako to dělá Miloš Zeman na cestách po Česku, kterých mimochodem také nebylo málo, dokazuje, že se o lidi zajímá a dokáže slušně mluvit s každým, kdo o to stojí. Což je samo o sobě po desetileté éře polarizujících prezidentů novou a oceněníhodnou kvalitou. Takže po roce Petra Pavla se dá říci, kdo chce, aby Česko bylo navenek respektovanou a dovnitř co nejméně rozhádanou zemí s jasnými hodnotami a orientací, musí být s volbou Petra Pavla přes všechny na úvod zmíněné nedostatky zatím spokojen. Petr Pavel možná není nejlepším politikem, ale státníka jako on jsme neměli už dlouho.