Člověk se až někde diví, že těm odborářům pořád něco vadí a pošle. To je vládní novela zákoníku práce, která navrhuje zrušit zaručenou mzdu. To se přitom s problémem, na který odbory upozorňují, seznámil trochu detailněji. Tak přece musí pochopit, že to vláda se zaměstnanci myslí dobře. Odbory v čele s Josefem Středulou si tedy stěžují zbytečně. Vládní návrh reaguje na změněné podmínky ve světové ekonomice, která stále víc žádá modernizaci a zavádění nových technologií. K tomu je třeba zjednodušit pracovní předpisy včetně mzdových §. Jedním z těch zbytečných je předpis o zaručené mzdě. Podle ní se dělí práce podle své složitosti na osm skupin. K té nejnižší skupině, do níž patří uklízečky a poštovní doručovatelé, přísluší jenom obyčejná minimální mzda, která letos činí 18900 korun. Příslušnost ke druhé skupině, kam patří třeba dělník na stavbě nebo trafikant, zaručuje mzdu nejméně o 600 korun vyšší. Ve třetí skupině se bere nejméně 21300 korun a týká se to prodavačů, číšníků nebo zedníků. Dalo by se pokračovat. Ministr práce Marian Jurečka teď posílá do sněmovny návrh. Zaručené mzdy se zruší, protože kromě Slovenska, Austrálie se stejně nikdy nepoužívají. A místo toho se začne zvyšovat minimální mzda tak, aby se současných 40 % průměrné mzdy dosáhla do pěti let zhruba 50 %. To je přece výhodné. Navíc by si měli odboráři uvědomit, že jim žebříček zaručených mezd svazuje ruce při kolektivním vyjednávání s vedením firem, na kterém se koneckonců reálná mzda určuje. Přesto se odbory a jejich předseda Středula nezamysleli a místo aby ocenili do detailu vyvážený návrh Jurečkova ministerstva, tak raději posílají stížnost na Evropskou komisi do Bruselu. Odbory ovšem mají také svou pravdu. Při hodnocení vládního návrhu totiž nezkoumají detaily, naopak navrhují určitý odstup. Uvolňovat v této chvíli mzdová pravidla je z jejich pohledu prostě je nebezpečné. V ekonomikách celého světa, a Česko není výjimkou, se prosazuje globální kapitál, který se s podporou ideologie neoliberalismu postupně snaží likvidovat ochranu zaměstnanců, kterou si vydobyli v uplynulých desetiletích. Odbourávání zaručené mzdy se děje právě v tomto kontextu. Pokud budeme moci globální firma nově přijatému tlumočníkovi, řidiči nebo kuchaři platit namísto dosud zaručené mzdy obyčejnou minimální mzdu, nepochybně to udělá. Minimálně se manažerům zlepší jejich vyjednávací pozice. Zde je jistě možné domluvit při kolektivním vyjednávání, jak argumentují obhájci vládního návrhu. Nejméně polovina tuzemských zaměstnanců však ve svém podniku žádné odbory nemá a není tajemstvím, že manažeři firem důsledně dohlížejí na to, aby příliš akční zaměstnanci nějaké odbory nezaložili. Neklid odborů se nakonec pochopil, i když vláda kromě rušení zaručené mzdy zároveň prosazuje pozdější odchody do penze. Ministři dokonce mluví o tom, že firmy budou moci propouštět v krátkém termínu bez udání důvodu. A to všechno vypadá jako trend, kterému se odborně musí postavit, pokud vůbec chtějí naplnit své poslání. Jistě není cestou odmítat všechny plány vládních politiků či zaměstnavatelů na vylepšení ekonomických poměrů. Odbory však mohou souhlasit jedině ve chvíli, až dostanou záruky, že se změny neobrátí proti obyčejným lidem. Dušení zaručené mzdy je zatím jisté. Jenom to, že o jednu z dosavadních za přijdou.