Loni poklesl počet narozených o 10 %, letos první čtvrtletí o další desetinu. Zmíněnou zprávu dosud nikdo z politiků ani národohospodářů raději nekomentoval. Vývoj porodnosti v posledních letech má přesto jeden obvyklý výklad. Konkrétně v období COVIDu proti sobě stály obavy z nastávající pandemie a proti nim spousta volného času, kdy se mohl člověk soustředit na rodinu. Zpočátku vyhrála pozitivní motivace. Proto v roce 2021 vyrostl počet narozených dětí na 30000 za čtvrtletí. Poté převážela frustrace a loni nastal prudký pokles narozených. Letos se podle demografky jiřiny Kocourkové z Univerzity Karlovy očekává, že se v porodnosti projeví další vlna strachu či obav z války na Ukrajině a ze zdražení energií. Předpověď vyšla. Za první čtvrtletí letošního roku se narodilo 22000 dětí, nejméně od čtvrtého čtvrtletí roku 2003. Teď tedy nezbývá než věřit, že efekt roku 2022 rychle odezní. Úplně nepřekvapí, že se najdou sociologové a ekonomové, kteří přemýšlí o tom, že by měl zasáhnout stát podobně jako v časech Gustáva Husáka. Husák převzal program na podporu porodnosti od reformátorů z roku 1968 a zajistil tak nejsilnější generaci Čechů a Slováků v historii. Lze to říct i jinak? Moderní stát zasahuje do života rodiny tak zásadním způsobem, že jenom jelo. Intervence či naopak omezení intervencí mohou změnit dlouhodobý negativní trend. Pokles porodnosti patří k vyspělé průmyslové společnosti. Žena by měla chodit do práce, a tak musí omezit starost o rodinu a nejlépe počet dětí. To je však jen povrchní popis současné situace. Antropologové tvrdí, že v Česku, podobně jako třeba v Německu, Rakousku nebo Švédsku převládá model širší rodiny, která obvykle zahrnuje tří generační soužití a udržuje širokou síť strýců, tet, neteří a synovců. Pro takovou rodinu je narození každého dítěte posílení, a proto všichni členové s různou mírou intenzity o novou ratolest pečují. Matky často zůstávají doma, případně zastoupí babičky. Úspěch Husákovi populační politiky lze vyložit tím, že odpovídala modelu širší rodiny prodloužila mateřskou, zničila dětské přídavky a navíc vyplácena penze ženám nad 50, které měly čas na vnoučata. To se ovšem změnilo. Stát posledních desetiletích nasměroval dávky od rodin s dětmi k seniorům, které však zároveň nutí co nejdéle pracovat. Rodiny musí počítat po narození dítěte s výpadkem příjmu. Za rok přišli o bezplatné hlídání od starší generace. Hlavně se však rozpadá širší rodinné zázemí, které nenahrazuje žádný jiný model. Těžko očekávat výrazně vyšší dávky od zadluženého státu. Příkladem pro nový přístup může být populační politika ve Švédsku. Státní podpora, která nebude určena pro celou rodinu, ale zamíří přímo k matkám. A zároveň dostatečně kvalitní síť služeb včetně mateřských škol může vypadat jako likvidace veškerých rodinných vztahů, ve skutečnosti umožňuje udržet model širší rodiny jen na jiné úrovni. Matky mohou chodit podle potřeby do práce, starší ženy se mohou starat o malé děti. Nevzniká jim však závazná povinnost. Role mužů oslabuje proti tradičním představám, ovšem v modelu širší rodiny nebyla u prvorozených synů či bratranců z vedlejší větve někdy příliš významná. Čísla o počtu narozených dětí připomínají, že se rozhoduje o zachování tradičního modelu české rodiny. Stát může přispět rozumnou politikou. Jen straničtí lídři a úředníci musí oželet pokušení, aby si namísto neschopných mužů hráli na otcovské ochránce osamělých žen.