Skandál někdy posouvají společnost s více než systematická práce. Skandál přitahuje pozornost, vyvolává emoce, vtahuje do dění. Z okrajového problému se stává veřejná záležitost, kterou najednou všichni občané, odborníci, politici mají potřebu vyřešit. Vždyť média se na nás dívají takto enzymaticky. Doufejme nezpůsobí. I veselá slovní přestřelka mezi umělcem Davidem Černým a kurátorka Galerie hlavního města Prahy Marie Foltýnová o černého motýlích Spitfire i na fasádě kulturní památky pražského obchodního domu Máj. To, že kurátorka nevydržel a arogantní útoky umělce a poslala ho po diskusi, kam si, je pochopitelné. Co už chápat nelze, je aktivistický útok pražského politika Jana Wolfa, kdysi radního pro kulturu, který vyzval Galerii hlavního města Prahy k vyhazovu Foltýnové. Wolf se sice pod tlakem sociálních sítí omluvil, pachuť mocenských manýr u totalitní doby ale už nesmaže ani on, ani umělec, který chápe veřejný prostor jako funkci, své ambice a touhy. K jejímuž naplnění stačí mocenská pomoc peněz investora či známých vlivných lidí, kteří ho jako umělce mají rádi, měli tento skandál posloužit k pročištění vzduchu. Pak nesmí jít jen o osobní trapasy zúčastněných, včetně ostudy moderátora ČT, který zapomněl, že v televizi veřejné služby se ponižování a dehonestace druhých netrpí a rozparáděného umělce neusadil do patřičných mezí. Jasno je snad o trochu více i v otázce, jak vyjednávat o podobě veřejného prostoru ve městě, které tak trochu patří všem, kdo v něm žijí. David Černý naznačil, že každé omezování umělci vlastně komunistický postup, jakoby v liberální demokracii neplatily zákony a pravidla, tedy alespoň ne pro umělce. Ještě je to možné takto brát? Umění je antisystémové gesto. Dali ale o společně sdílený prostor, na který si umění dělá nárok. Znamenalo by to, že jde o privatizaci takového prostoru. Umění privatizuje společné pro zájem, svůj zájem investora. Což ale není antisystému aktivita, nýbrž čin a s opačná, tedy potvrzující systém finanční a investiční priority ve všech ohledech. To je také důvod, proč je David Černý posledních letech nazýván korporátním umělcem, tedy někým, kdo vychází vstříc bohatým investorům, aby jejich stavbám dodával pel umění. Takže jeho činnosti spíše funkcí peněz než Svobodným uměleckým dílem. O této interpretaci si můžeme myslet, co chceme. Možná příliš nespravedlivá a příkrá k dílu umělce, možná naopak moc ohleduplnost na každý pád. Je zřejmé, že napětí mezi soukromým a veřejným tu nemůže být nikdy vyřešeno takto jednostranně, že se o ně musí vždy vyjednávat, ne funkce místa a města. A také že tento spor vždy přináší skandál svého druhu. Spor o Spitfire i s motýlími křídly je přesně tohoto typu, co do kontextu místo v centru Prahy přinášejí. A je tento přínos tak veliký, aby zakrýval fasádu národní kulturní památky. Jedno zda na rok nebo navždy. To, že odborníci z Institutu pro rozvoj Prahy tvrdí, že takový zásah za to nestojí, případně že se projekt nelíbí památkářům, ještě neznamená, že tam Spitfire i nebudou, když to město bude chtít. Politická volba má ale své kulturní souvislosti a rámce, a ty nelze jen tak přecházet nebo je a priori označovat za komunismus. Oponentura je ve věci veřejného prostoru a jeho využívání zásadní v tomto kritickém napětí. Než Spitfire i pod politickém rozhodnutí klidně vzlétnu. Praha nesmí skončit jako stará zakonzervovaná. Dám v tom a David Černý pravdu, ale ani jako prostitutka, která vyjde vstříc každému, kdo si za naše u míčů zaplatí. Ať už je jméno umělce jakkoliv veliké.