Kromě ruského imperialismu a čínské obchodní rozpínavosti má západní civilizace pozdní moderní doby ještě jedno strašidlo, kterého se bojí. Čím dál, tím víc. Jmenuje se Green Deal a nikdy se zdá, že muži skoro za všechny problémy. Koneckonců i ta ruská válka je projevem strachu ze ztráty vlivu, již souvisí s koncem ekonomické síly ruských fosilních paliv. Nebo snad ne? Ostatně už před 15 lety předpovídal prezident Klaus, je nový ideologický souboj 21. století. Proběhne mezi ekologisty v uvozovkách a zastánci starého dobrého řádu uctívajícími božstvo přirozenosti. Klaus tehdy četl knihu Michaela krájet na Říše strachu, v níž autor slavného jurského parku fantazíruje nad tím, jak se strach z klimatického krachu planety promění v politickou demagogii a manipulaci. A hle, po 15 letech je stejná argumentace, dokud se evropským politickým mainstreamem a Green Deal, tedy dohoda o proměně světa v době klimatické krize podobným zlem jako Marxovi nebo Hitlerovi spisy. Boj proti moderním představám, jež narušují zaběhaný způsob života, je lidským dějinám vlastní. Princip vývoje nového regresi ke starému, které se neustále proplétají, je pohon dějin. Většinou v takovém napětí dochází k nějaké katastrofě, například k válce. Jindy se proměna v nové děje nenápadně a najednou se ráno probudíme a žijeme jinde. Green Deal byl vykročením druhým poklidným směrem, přičemž už všichni moc dobře víme, že všechno kolem běží tak rychle, že se občas ráno už cítíme jako v novém světě. Green Deal je od počátku praktická i déle, ne vzdušný zámek. Myšlenka, že minimálně evropské obyvatelstvo bude schopno změnit své chování podle klimatických změn a že máme také plán, kde a jak je měnit, není dějin a bludička, nýbrž zatraceně realisticky, když vynucený pohled dohoda je to komplexní, složitá a vzájemně propletené ze všech možných rovin. Proto je také s každou napadenou jednotlivostí politicky schváleného plánu napadán celý koncept, celá idea. Platí opravdu, že když nebude Green Deal fungovat v jedné oblasti, nemá cenu v něm vůbec pokračovat. Anebo každá jednotlivá oblast může naopak doložit funkčnost toho, co si EU na sebe vymyslela? O tom se dá dlouho teoretizovat. Hlavní problém Green Dealu však nespočívá ve složitosti konceptu, která je bohužel taková, jaká je. Dnešní východisko vystupuje naopak v neschopnosti politiků mluvit, myslet a jednat tomto plánu, který je společným dílem legitimních zástupců z 20 států, v neochotě vzít dohodu vážně a pracovat na ní, rozvíjet i upravovat, prohlubovat skutečný, provádět jako praktickou činnost, ne jako malování na papíře. Bohužel, jakmile se papírový Green Deal se daly tu srazí, jako to bylo při protestech zemědělců, nenajde se v unii nikdo, kdo by byl schopen prosadit jeho praktickou podobu, kdo by jednal, vysvětloval. Tvořil doby Green Deal ubránil jako reálný a funkční plán. Dokud se takoví politici v Evropě nenajdou, bude Green Deal dál ideologickou holí, kterou bude možné mlátit hlava nehlava všechny, kdo chtějí něco změnit. Taková antipolitik je strašně snadné. Disciplín nemusíte nic vymýšlet a hledat, plánovat, musíte nabízet vůbec nic. A přece máte pořád jasný a silný program. Green Deal má pořád šanci, ale jen když ho politici z papíru srozumitelně začnou sami žít a vyjednají ho se všemi, kterých se týká. Politika je komunikační tři na víc než marketing.