S čím v Čechách propadl Andrej Babiš pomohl na Slovensku k úspěchu Petru Pellegrinimu, tedy zobrazování svého soupeře v prezidentské volbě coby válečník. A takto jednoduché to s vysvětlením Pellegriniho jasného vítězství asi nebude. Jde o celý soubor příčin, do něhož však zdražení hlavně méně vzdělanější části populace. Že by protikandidát Ivan Korčok byl ochoten zemi zavléct do rusko-ukrajinské války, rozhodně patří. Především se ale asi potvrdilo, že Korčok při překvapivém vítězství v prvém kole už de facto vyčerpal svůj potenciál a další nárůst voličů nemá odkud získat. A pokud se druhého kola účastní aspoň části maďarského elektorátu z jihu země, a tak řečených Harabin lovců. Měla by to Pellegrinimu stačit a zřejmě mu pomohla i skoro šedesátiprocentní účast. Vyšší byla jen v prvních přímých volbách roku 1999. Napotřetí se tedy občanskému kandidátovi po Andreji Kiskovi a Zuzaně Čaputové dosáhnout prezidentského křesla nepodařilo a celé triumfuje vládní koalice. Premiér Robert Fico také při gratulaci nové hlavě státu neopomněl zdůraznit, že pokud byla volba chápána jako referendum o jeho vládě, pak i veřejnost výmluvně potvrdila přízeň, což těžko rozporovat. A momentálně Fico na koni. A jak už půl roku vidíme cválat takřka tryskem. Korčok by ho sice kvůli omezeným pravomocem výrazněji brzdit nemohl, ale takto to bude mít Fico ještě pohodlnější. I když je samozřejmě možné, že se Pellegrini v pozici na vládě nezávislého prezidenta může časem do jisté míry emancipovat, jako se před lety Mečiarovi vymkl Michal Kováč. Ale sázet na to je spíš naivní. Zvlášť když nevíme, jaká tajemství z let společného působení ve straně směr Fico s Pellegrinim sdílí a jestli příštího prezidenta ne drží v šachu. Pellegrini ovšem bude muset vedle postu předsedy Slovenské národní rady opustit i vedení jím ze směru odloupnu toho hlasu. Kdo stane v jeho čele, není jasné. Jde přitom o subjekt, bez kterého se koalice, v níž je i nevypočitatelná SNS Andreje Danka neobejde a Pellegriniho zvolení může paradoxně politickou scénu ještě zkomplikovat. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje. A Pellegriniho slova, že jeho příchodem do prezidentského paláce končí období posledních 10 let, kdy to bylo cituji opozičně oportunistické centrum, zněla jasně. Poražený kandidát Korčok někoho asi poněkud udivil roztrpčeným tónem svého prohlášení včetně opakování, že druhému táboru nezapomene, jak ho líčí coby válečného štváče, z čehož by se dalo vyvozovat, že přemýšlí o tom, jak zisk milionů a 200000 hlasů nějakým způsobem využít a vstoupit do politiky, i když zakládat vlastní stranu by většího smyslu mělo těžko. Jen by se tak tříštil opoziční blok. A poznamenejme na závěr také, že i když byla kampaň mezi oběma koly hodně vyostřená, nesehrála v ní větší roli snaha expremiéra Matoviče dehonestovat Pellegriniho skrze jeho údajnou sexuální orientaci, na což měla slyšet část konzervativního a někdy až homofobní líčeného elektorátu. Že se tak nestalo, je i pro ty, kdo jsou z volby jinak zklamaní, paradoxně dobrá zpráva, ale zároveň přece jen slabá útěcha.