Začnu příkladem. Jihomoravský kraj na tom v přepočtu příjmů z daní na každého obyvatele zůstává špatně. Záleží na období a na metodě přepočtu, ale může to být i polovina toho, co dostanou kraje na opačné straně tabulky. A pak chybí peníze na sociální péči a další úkoly. Jenže stejně tak nespravedlivé i pro jiné mohlo být, kdyby Jihomoravský kraj dostával na obyvatele stejně jako ten sousední kraj Vysočina. Například. Na rozdíl od něj nemusí totiž Jihomoravský kraj zřizovat krajskou knihovnu, protože její roli plní z velké části Moravská zemská knihovna jako státní instituce. Kraj nemá vlastní krajskou nemocnici v Brně, protože ty tu má stát a město. A v krajské metropoli kraj nezřizuje ani žádný domov seniorů. Ty jsou taky brněnské městské a mohli bychom pokračovat. Neříkám to proto, že bych svému kraji nepřál korunu navíc. Naopak potvrzuje to, jak je matematika dělení peněz z daní ošidná právě kvůli výchozí pozici při vzniku krajů. Ten nás 20 let poté stále dohání. Zákonodárci tehdy převáděli na kraje řadu povinností, které do té doby řešily okresní úřady. Jenže ty nebyly zdaleka tak stejné, jak by se mohlo zdát už roky předtím některé převedli městům, třeba právě nemocnice, knihovny, muzea či sociální zařízení. A pro zohlednění toho, jak se dělí daně, je to základní rozdíl mezi vzděláním vybraných peněz mezi obce a mezi kraje a obce dostávají podle stanovených kritérií, která se mění. Kraje podle poměrů stanovených v zákoně. Jak je tedy kritérium, co pro změnu dělení peněz krajům zohlednit? Dát základ a k tomu bonusy za něco, co kraje plní navíc i pro sousední regiony a srážky za to, co mají zajištěné od někoho jiného. Propočítávat km silnic nebo i počet výmolu na nich, protože i ty silnice kdysi stát předal krajům v různém stavu, započítat, jestli veřejnou dopravu nevyužívají i lidé ze sousedství, a k tomu párovat počet žáků v krajských školách se stavem budov a spotřebou energií v nich, měl by takový příjem zohledňovat, kolik je v kraji ekologicky postižených míst nebo naopak hodnotných lokalit a co víc. Která z těchto věcí by měla být plusem a která - jsem. Měl by mít regiony s vyšším produktem na hlavu motivační výhodu, nebo naopak solidárně přispívat těm slabším? Začátek byl špatný právě v tom, že kraje neměly stejnou startovací úroveň. Rozpočtové určení daní je jemnou alchymií. Buď musí zabrat desítky nuance a dát je do velkého vzorce, nebo naopak víc nějakého prostého čísla, například 50 % hodnoty dělit podle plochy krajů a druhou polovinu podle počtu obyvatel. Se vší nespravedlivostí, která je s tím spojena, s rizikem, že v okamžiku stanovování kritérií se objeví další logická přání, například na přidání délky krajských silnic nebo přeháním počtu pražců na lokálních železnicích. Vláda slíbila ve svém programovém prohlášení, že změní rozpočtové určení daní pro kraje na základě shody z těch asociací a na vyšší celkové částky. Je to možná neviditelný úkol schovaný za státním rozpočtem jako celkem. Nedivme se, že ministr financí se shodl s hejtmany na potřebě změny, ale nic konkrétního neslíbila. Jenomže v prosinci to bude 20 let od chvíle, kdy po dvouletém jsou běžném fungování s kraji zanikly okresní úřady a stát tehdy velkou část povinností i rozpočtu předal krajům. Dost dlouhá doba na to, aby bylo jasno. Mimochodem, 20 let je například doba trvání první republiky.