Jednou z nejzanedbanějších oblastí u nás je vězeňství. Máme 190 vězňů na 100000 obyvatel. Generální ředitel Vězeňské služby Simon Michailidis říká, že v Německu, Rakousku, Švýcarsku a v dalších evropských zemích jsou na polovičních číslech. Počet alternativních trestů u nás bohužel klesá. Před 12 lety jich bylo přes 70000, loni o 20000 méně. Zavíráme lidi, kteří nejsou nebezpeční a které kriminál nenapraví. Michalides popisuje, jak to ve vězení vypadá. Měli jsme cely pro dva lidi a najednou se začaly objevovat velké ložnice pro 10 i 20 lidí. Většina vězněných osob sdílí ložnice pro čtyři až osm, někdy 10. Na oddílech je 50 až 80 lidí. Ti lidé jsou většinou času spolu. Odtud plyne, že vězeňské prostředí lidi nenapravuje, ale kriminalizuje. Říká se tomu privatizace. Podle projektu práce za mřížemi mají věznice odsouzené připravovat na úspěšný návrat do života. Ale ono to nefunguje a fungovat ani nemůže. Recidiva návrat do vězení v Česku potká až 80 % lidí, kteří byli propuštěni na svobodu. Strašně vysoké číslo. Kdo se dostává za mříže nejvíc? Popisuje to vědec Jiří Mer to odborník na vězeňství, který se zabývá otázkami sociální spravedlnosti. Vězeňskou populaci většinou tvoří lidé, kteří se od útlého dětství setkávají se samými potížemi. Žijí ve vyloučené lokalitě, v chudobě, mají špatný přístup ke vzdělání, zažívají rasismus, rozpady rodin, drogové a alkoholové závislosti, pobyty ve výchovných zařízeních, zoufalý život. Mertl říká, že uváznou v téměř bezvýchodné situaci. Nemají motivaci, prostředky, kontakty k tomu, aby mohli řešit. Dovede je to až k trestné činnosti. Tím to nekončí. Odsedí si trest v podmínkách, které vedou k recidivě. Kriminál se pro ně stane přirozeným prostředím přirozenější než pobyt na svobodě, kde se musejí starat sami o sebe. Když je ale propustí, octnou se často ve vzduchoprázdnu. Nemají kam jít, kde bydlet. Zhusta končí na ubytovnách, tedy v prostředí, kde vládne alkohol, drogy, násilí, mají dluhy, těžko si seženou práci, nejspíš velmi málo placenou v montovnách, kde musejí plnit vysoké normy. Mertl popisuje, že často berou drogy a pijí, aby tu dřinu vůbec vydrželi. Není divu, že rychle spadnou do závislosti, do problémů, něco provedou a vrátí se do kriminálu. Oficiální výpočet nákladů na jednu vězněnou osobu činí v průměru 3 miliony korun. V tom ovšem není započten aparát, který musí pachatele kriminálních činů chytit, obvinit, odsoudit, uvěznit, pak je věznit a propustit. Ve finále mohou celkové náklady vyšplhat do desítek milionů korun. Proč? Neumíme to, vězníme zbytečně moc lidí, máme málo sociálních pracovníků pro vyloučené oblasti a pro návraty vězňů na svobodu. Jakoby nám o svobodu těchto lidí ani nešlo.