Jestli si vláda Petra Fialy myslela, že už ji nemůže potkat nic horšího než stávky, pouliční protesty a opoziční obstrukce ve sněmovně, ošklivě se mýlil a zakladatel knihovny tuzemského samizdatu libry prohibity Jiří Gruntorád vynesen ještě emotivnější kartu hladovku. V obecné rovině mu jde o ostudně nízké důchody někdejších odpůrců komunistického režimu, kteří doplácejí na své věznění, nemožnost pracovat či nucenou emigraci. Konkrétní jej pak rozlítil. Osudu hudebníka a signatáře Charty 77 Karla Soukupa, jemuž českým státem nebyl přiznán nárok na dorovnání důchodu, jak stanoví zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Jelikož by měl pobírat penzi od Austrálie, kde léta žil, a poněvadž je pod zamítacím vyrozuměním podepsán Marian Jurečka, hodlá Jiří Gruntorád a hladovět do doby, než lidovecký ministr práce a sociálních věcí podá demisi. Otevírají se nám zde dva podněty pro přemýšlení. Tím prvním je neochota státních orgánů zabývat se komplikovanými životními osudy. A nemusí jít jen o příslušníky někdejšího disentu. V tomto případě ale nulová empatie zaráží dvojnásob. Politici dokáží moc pěkně hovořit o hodnotách a idejích. Při vzpomínce na 34 let, jež nás dělí od listopadu 1989, se opět vyrojila spousta těch, co pěli ódy na statečnost a zásadovost odpůrců minulého režimu. Ty nic nestojí a pěkně se poslouchají. Chtít, aby se politici též porozhlédli, v jakých podmínkách mnozí bývalí disidenti žijící, by už asi bylo příliš. Ministr Jurečka má tu smůlu, že zdědil systém nastavený předchůdci a navrch post možná bez řádného prostudování signoval dopis, který byrokratickou necitlivost pouze ztvrdil. Přitom o vůli jeho resortu k systémové změně se hovoří již delší čas a na základě Gruntorádová apelu Jurečka slíbil důchody disidentů rychle prověřit. Protože je ale Jiří Gruntorád podle svých slov ochoten jednat až s Jurečkovým nástupcem, zůstává viset ve vzduchu otázka kdy, proč a případně pod jakými čím tlakem by se měly měnit ministři? Demonstrace ani opoziční kritika k vládním střídáním nevedou. Ministři zpravidla odcházejí z vůle svých stran, nejčastěji po osobních aférách a selháních. O stupeň obtížněji se pak z kabinetu dostávají samotní lídři koaličních partají, k nimž Jurečka patří. I na to, že politická a personální požadavky mohou být i motivem hladovek, jsme téměř zapomněli. Však taky jejich zlatá éra byla na počátku 90. let, může tento způsob nátlaku zastínit principy demokratického právního státu a parlamentní kontroly vlády. A nehrozí, když se podobným požadavkům jednou vyhoví, že se začnou vršit. To, že není touto formou protestu, je úctyhodný muž upozorňující na vážný problém, neznamená, že příště se do hladovky napustí nějaký popleta, provokatér či extremista. Dnešní pravostředová koalice má tu smůlu, že právě za jejího vládnutí se v plné nahotě vyjevují dluhy dřívějších politických reprezentací. Sledujeme nepružný a neefektivní stát, jehož správci se bojí zásadních reforem v daňovém, sociálním penzijním systému, lehkomyslně se stavějí k financování školství či zdravotnictví a krize, jako je třeba energetická, řeší zdlouhavě a nedůsledně. Fialův tým dohánějí nenaplněná voličská očekávání. Jako na trní jsou penzisté, státní zaměstnanci i středně a nízkopříjmové domácnosti. Čerstvou ránu mu teď zasazují i předlistopadový bojovníci za svobodu. Taková sklizeň se nepodaří každému a koalice si za rámeček jistě nedá. Zjevně nejvyšší čas, aby strany začaly brát zprávu VV vážně a politickou práci si nepletli s pouhým okázalým řečněním.