Ani ne každý třetí volič se v ČR účastnil před pěti lety voleb do Evropského parlamentu spolu se Slovenskem, kde se k urnám nedostavilo v roce 2019 ani každý čtvrtý, se tak ČR ocitla mezi sedmadvacítkou unijních států se do voličské účasti téměř na chvostu, což se dalo čekat. Většina lidí měla tenkrát o europoslancích jasno. Berou nehorázné platy za to, aby schvalovali nesmyslné směrnice, vymýšleli si zakřivení banánů, zakazovali žárovky a předepisovali výkon vysavačů. A aby toho nebylo málo, přesouvají se měsíc co měsíc mezi Štrasburkem a Bruselem, což stojí nekřesťanské peníze. Až se na přes rok otevřou v Evropě na začátku června opět volební místnosti. Lze předpokládat, že zájem voličů bude tentokrát vyšší. Zda je to dobře, nebo špatně, se ale teprve uvidí. Na jedné straně se v uplynulých letech, kdy Evropou zmítala epidemie koruny, kterou vzápětí vystřídala ruská agrese vůči Ukrajině a následná energetická krize, mohl každý přesvědčit, že v jednotě je síla. Objednávat vakcíny i plnit zásobníky plynem bylo a je podstatně účinnější z Bruselu než z jednotlivých zemí. Druhou stranou mince je ovšem vzestup populistických a národoveckých tendencí v důsledku nezvládnuté migrační krize, a to de facto všude v západní Evropě, včetně například z Holandska nebo Německa, ale i severských zemí, jinak odolných vůči nedemokratickým extrémům už z tradice. Nakolik se toto všechno odrazí v červnových volbách na posílení euroskeptické frakce v Evropském parlamentu, je otázka. Ovšem otázka, na kterou je odpověď celkem zřejmá. Dodejme, že do této frakce, kam patří francouzské Národní sdružení Marine Le Penové, německá AfD nebo italská liga, spadá i Okamurova SPD. Pokud dojde k posílení této frakce v Evropském parlamentu, což není vyloučeno, bude to voda na mlýn Vladimira Putina a jeho konspiračních trollů. Možná by bylo namístě se zamyslet, zda výzvy k větší volební účasti nejsou tak trochu kontraproduktivní.