Tři čtvrtě století uplyne v neděli od onoho památného dne, kdy Valné shromáždění OSN slavnostně přijal o všeobecnou deklaraci lidských práv. Dokument, který sice nebyl a dodnes není právně závazný, ale přesto se během doby stal základem mezinárodní ochrany elementárních práv a svobod všech lidí na planetě. 10. prosince 1948, kdy hrůzy druhé světové války byly ještě v živé paměti, proti němu v OSN nehlasoval nikdo flagrantně, ale většinu z jeho 30 bodů, zvláště pak těch zaručujících svobodu projevu, přesvědčení, náboženství nebo volného pohybu. Už od samého počátku porušovali všechny autoritářské státy a totalitní režimy, co se jich v minulém století vyrojilo, tehdejší Československo nevyjímaje. V posledním článku deklarace se sice výslovně praví, že nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by dávalo komukoli jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého zpráv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených. Ale to Sovětskému svazu ani v nejmenším nevadilo. V interpretaci, podle níž klade prý Kreml důraz nikoli na individuální práva každého jednotlivce, nýbrž především na blaho kolektivu. Dodat je třeba, že na této prolhané konstrukci, kterou převzal celý sovětský blok, dusila pak Charta 77 pražské politbyro řadu let, až jí československý režim povolil ke 40. výročí dne lidských práv oficiální demonstraci na Žižkově. O necelý rok později odzvonily lidé na náměstích režimu hrana. Tehdy se na okamžik zdálo, že je konec boje za právo každého člověka žít ve svobodě a demokracii téměř na dosah. Ne nadarmo se ale roku 1989 říkalo rok zázraků. Jeho přelud zmizel dřív, než jsme se nadáli. A v posledních letech stíhá v oblasti lidských práv naopak jedna krize druhou, až to vypadá, že se jejich ochrana rychle drolí. Prof. Hajn se, odborník na mezinárodní právo z univerzity v Bochumi, vidí původ současné eroze obrany lidských práv v tom, že někdejší celosvětová obava z přeměny vnitřní agrese v agresi navenek, jako se to stalo za Hitlera, dnes už pominula a nevylučuje, že nakonec prý západu nezbyde, než přizpůsobit své současné standardy lidských práv zemím, jako je Čína, které prý mají fundamentálně jiné hodnotové žebříčky. Dodat je třeba, že čínský nebo ruský prezident je mají jiné zcela určitě. Ujgurové v lágrech a političtí vězni v gulagu naopak zaručeně nikoliv. Stejně jako nemají jiné hodnotové žebříčky ženy v Afghánistánu nebo v Íránu, které jejich režimy uvrhly na doživotí do domácího vězení. Lidská práva jsou nedělitelná nebo nejsou vůbec.