Na světě není klid. No kam oko pohlédne, tam je nějaký malér. Výstavní. Izraelská demokracie se otřásá v základech. Francie úpí pod náporem stávek kvůli minimalistickému zvýšení věkové hranice odchodu do důchodu. Velká část Afriky se nejen zmítá v lokálních bojích, ale postupně padá do čínského ekonomického područí a zářezy tam počítá i Rusko. V rozpůlených Spojených státech byl poprvé obžalován bývalý prezident a Evropa trne hrůzou, jak se bude vyvíjet válka na Ukrajině a zda diktátor Putin nepoužije jadernou zbraň. To všechno jsou momenty, které musejí mít vliv na domácí společenskou atmosféru. Lidé cítí nepřízeň politického počasí. Po letech hojnosti, pohodlí a mezinárodního klidu přišla covidová pohroma a hned po ní ruská agrese na Ukrajině. Podobné události jsou příležitostí pro dva typy lídrů. Jednak pro silné demokratické vůdce, kteří dokážou věci srozumitelně vysvětlovat a nabízet všeobecně přijatelná řešení, aniž by slibovali modré z nebe. Takovými osobnostmi byly svého času premiéři Václav Klaus a Miloš Zeman. Po jejich prezidentských obdobích a podivné přilnavosti k autoritářům jistého typu se to nezdá, avšak tehdy byli oba muži na svém místě. Dokázali o své koncepci přesvědčit voliče i většinu obyvatelstva. A není sporu, že konkrétně v první polovině 90. let minulého století to byl obří úkol, neboť se měnil režim, hospodářství, zahraniční politika. Byly to Klaus se Zemanem, kdo převratné změny ukočírovali a nejprve s ČR uhnětli kapitalistickou ekonomiku a později sociálně tržní stát. Následující nájemníci Strakovy akademie se s jejich váhovou kategorií nemohly rovnat. Současný premiér Petr Fiala je politik do Slunečná rozvážný, noblesní, důstojný. Jenže když prší, ba někdy je webový deštník proti drahotě je malá ochrana, protože v závětří na svojí šanci číhá druhá sorta politiků populisté a kraválisté, kterým nezáleží na faktech nebo osudech lidí či dokonce bídě hrozící některým z nich. Chtějí bořit a o proveditelnost svých záměrů se nestarají. Ve sněmovně je jejich typickým představitelem Tomio Okamura, mimo ně kupříkladu Jindřich Rajchl. Otázka zní, co si s rozdanými kartami počne předseda ODS a vlády Petr Fiala a také šéf největší opoziční formace Andrej Babiš. Během několika týdnů musí ministr financí Zbyněk Stanjura položit na stůl seznam úsporných opatření, aby dostál svým rozpočtovým závazkům. Budou-li kolem toho vnitrokoaliční spory a různice, může to Babiše polít živou vodou. Využije každičký nedoraz a pozdržený slib ke zdrcující kritice. Krotká demonstrace před Úřadem vlády, kde se předvedl ve společnosti šéfky komunistů a odborářského bosse, byla jen hladový předkrm. Naopak strukturovaný a dobře vysvětlen i plán může vládu posílit. Zatím však není oč tento optimistický výhled opřít. Za rok a půl byl Fialův kabinet příliš často přistižen nedbalkách a není ani stopy po něčem, co by zavánělo promyšlenou rozpočtovou, natož komunikační strategií.