Den protestu ukázal, v jakém zmatení jazyků se nacházíme. Různé zájmové množiny mají jeden průsečík, který se jmenuje prosperita ČR. Jenže každá ji definuje jinak. Současná vláda je přesvědčena, že jejím vyjádřením jsou revitalizované veřejné finance a co nejnižší dluh. Odboroví předáci v ní vidí rostoucí zaměstnanecké mzdy. Pro učitele je jejím synonymem kvalitní vzdělání, na něž by měly dosáhnout všechny děti, lékaři spojují se špičkovou zdravotní péčí, kterou nemohou poskytovat utahaní doktoři sloužící nekonečné přesčasy. Andrej Babiš klade rovnítko mezi Českem ve formě a odchodem Fialova kabinetu. A různí političtí kuplíři tvrdí, že méně peněz na Ukrajinu by znamenalo lepší život starousedlíků. Za této situace je konstatování prezidenta Pavla, že stávka je legitimní nástroj, avšak řešení lze najít pouze jednáním. Poněkud matoucí. K dialogu musí být dva a ti aktuálně u stolu chybějí. Byť se každý ze zmíněných aktérů zaklíná touhou po konstruktivní rozpravě. Fialova strategie je postavena na třech pilířích pevnosti pěti koalice antibabišismu a konsolidaci státních financí. Takový výchozí bod nedává mnoho šancí k ústupkům. Je ovšem nepochopitelné, proč premiér nehledá přirozené spojence. Kupříkladu mladé lékaře, kteří chtěli zpočátku hovořit hlavně o organizaci práce v nemocnicích a před atestační přípravě. Kdyby ministr zdravotnictví Vlastimil Válek představil koncepci reformy, jež by spočívala v redukci širokospektrální nemocniční péče a budování excelentních pracoviště v několika centrech, nemusel dnes čelit brutálnímu mzdovému tlaku odborářů. Udělat to ale nemohl, protože příští rok jsou krajské volby a žádný politik do nich nechce jít s heslem, že se z oblíbené místní nemocnice stane geriatrie a dvě ambulance. Totéž se týká školství. Šéf resortu Mikuláš Bek se měl se zřizovateli a ministrem financí dohodnout, že většinu nepedagogů budou platit obecní a krajské samosprávy v rámci rozpočtového určení daní. Vše ostatní se dalo vyřešit na přímo se zástupci kantorské veřejnosti, která, jak se ukázalo v pondělí, většinou odmítá dělat stafáž odborářským bossům, natož proruským dezinformátorům. Jenže to nešlo, neboť volby Petr Fiala sice ukázal rozhodnou polohu, když odmítl jednat pod nátlakem, ale to nestačí. Veřejnost musí přesvědčit činy, pakliže to nemůže udělat výše popsanými, pak těmi, které tolik nestojí. Především jde o to nedělat chyby, nenakupovat nositelů v Německu, nenavštěvovat farmu bratra ministra Jurečky během celostátních protestů neříkat, že elektřina od ledna zdraží o jednotky %, když to může být daleko víc neslibovat digitalizaci stavebního řízení, když příslušný ministr není schopen vypsat ani bezchybné výběrové řízení. Nezaklínat se školstvím jako vládní prioritou. Když v rozpočtu není pár miliard na udržení statu quo, není těžké k tomuto výčtu přidávat desítky dalších položek. Pokud by Petr Fiala tápal, může se obrátit na stále hlasitější kritiky uvnitř vlastní strany.