K letošnímu 15. výročí narození Františka Kriegla vyšla nejprve kniha Martina Gromana Klígl, voják a lékař komunismu a zároveň se objevil v kinech hraný film s názvem Muž, který stál v cestě režírovaný Petrem Nikolaevem, i dokument režisérů Martina Slunečka a Miloslava Šmídmajera sám proti Moskvě. A je to dobře. Charaktery i osud tohoto muže je výjimečný a klade před nás otázku, na kterou si musíme odpovědět sami. Jakou cenu má život, když jednáme proti svému svědomí? Za klíčový moment ve všech svědectvích je považováno Kruglov o odmítnutí podepsat moskevský protokol, v němž byla zásadní věta o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. A to slovo dočasný představovalo jediný ústupek, který se nám podařilo Moskvě prosadit. Františka Kriegla celou dobu drželi Sověti odděleně, protože ho považovali za nejnebezpečnějšího. Leonid Brežněv z toho chtěl zbavit, citoval Stalina. Za každým problémem je člověk. Když není člověk, není problém. František Rigo s tím počítal. Dokládá to svědectví ze vzpomínek lékařů Jiřího Smrčka a Karla Bernarda, který doprovázel i do Moskvy delegace. Ty požádal Krigl, aby se po návratu do Prahy postarali o jeho ženu vlivu. Jak ale vyplývá z knihy, popravit či nechat zmizet Františka Kriegla ti chytřejší Rusové nechtěli. Báli se, že by z něj byl hrdina. To byl nejspíš důvod, proč mohou jednu chvíli, když jinak ho stále hlídali. Dle svědectví Milady Snětivé jeho asistentky i jeho ženy. Ryby po odmítnutí podpisu nechali v Kremlu úplně samotného u otevřeného okna oběma ženám řekl postavili mě tam, jako kdyby mi dávali možnost, abych se trochu nahnul a našel tak východisko ze své situace. V rozpoložení, kterém jsem byl, mi to tak připadalo. Byl jsem nesmírně rozrušen. Každým nervem jsem vnímal paradox situace venku, krásný slunný den za mými zády, tam uvnitř se snaží národ srazit na kolena. V ten moment zřejmě Klígl pochopil, že má naději přežít. Všichni včetně Dubčeka a prezidenta dokument podepsali a Františka Kriegla nechali odjet s celou delegací domů. Rozdíl v postojích byl zřejmý. František, který chtěl zůstat sám sebou a nechtěl s budoucí politikou mít nic společného. Všichni ostatní, byť po váhání chtěli v politice zůstat, nebyli schopni si představit, že se jim to už s výjimkou Gustava Husáka, který dal jasně najevo, že je ochoten s okupanty spolupracovat, budou muset taky odejít. Nepřipustili si, že jsou zrádci, což dokázal i jejich postoje po roce 1989. Bohužel právě takové většinové chování politických špiček deformuje morálku. Proto v mimořádně kritických situacích raději tiše sympatizujeme s angažovaným jedinci, než abychom vystavili své osobní zájmy riziku. Rusové sice vyhrožovali krveprolitím, ale kdoví jak by to dopadlo, kdyby odmítli podepsat potupný protokol bez souhlasu parlamentu všichni. Rozhodně by ale český národ měl větší hrdost, která nám dodnes chybí. A hrdinou pražského jara by dnes nebyl jen František Riegl, ale Alexandr Dubček s celým vedením. To stvrzuje i stará pravda riziko je součást každého závazně žitého života.