Pán času stoupá na vrchol našich možností v letech 1968 i 989 a my jsme prokázali, že se neumíme poučit. Tvrdila to naše rétorika při 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Plácali jsme se po zádech a her, olizovali jsme své kapitulantství. V obou případech jsme chválili, poskytli naší kulturní veřejnosti, která podporovala v roce 1968 reformy a v roce 1989, ještě před listopadem dávala obyvatelstvu spolu s disentem jasně najevo, že vyžaduje změnu. To je sice pravda, ale v důsledku právě tito veřejní intelektuálové včetně nás novinářů zklamali, a to jsme si nepřiznali. Mámivými slovy přesně popisovali chyby tehdejší politiky, ale zůstali pouze u verbálních gest. Nedostali jsme povinnosti i v emocionálně vyhrocené situaci mít chladný odstup a upozorňovat na nedostatečnosti v tzv. obrodném procesu. Před okupací se politici soustředili pouze na ekonomiku a na vnitřní politiku apod.. Po roce 1989 jsme zase podlehli bláhovému heslu nebudeme jako oni a politikům jsme nepřipomněli, že se bude pravdivější. Verbální vyjádření jsou důležitá pro etiku a i styku. Politika je ale o boji o moc, které vítězí silnější strana a její tenze alergii. To se stalo v roce 1968 proto, že reformní komunisté se vůbec nesnažili o reformy v diplomacii ani v armádě a SNB, nepočítáme-li vystoupení generála Václava Prchlíka, reformy Josefa Pavla StB, které ovšem začaly až v květnu a do srpna se nic moc nezměnilo. Kdyby politici tehdy byli pod větším tlakem veřejných intelektuálů, museli by hledat spojence nejen v Jugoslávii a Rumunsku, ale i mezi socialisty v západní Evropě, mezi demokraty v USA. A hlavně využít hraničních konfliktů mezi Sovětským svazem a Čínou na ostrově dramaticky a přimět ji alespoň verbální podpoře. V armádě, která podléhala velení Moskvy, by to bylo těžší. Ale jak ukazuje případ u holešovského sedmého výsadkového pluku, kdyby bylo takových posádek připravených bránit republiku víc a k Rusům by se to doneslo, byla by situace jiná. Dali bychom jasně světu najevo, že jsme ochotni se bránit, Rusové by měli těžší rozhodování apod.. Po roce 1989 veřejní intelektuálové důsledný netlačili na změny v politických strukturách. Lustrační zákon nakonec přestala platit a ty, co měli zkušenost a peníze z minulého režimu, si vybudovali svou paralelní mocenskou strukturu. Ta vyprodukovala i premiéra Andreje Babiše, který má svůj mocenský aparát včetně své bezpečnostní divize, kde pracuje řada bývalých i novějších důstojníků bezpečnostních složek, kteří shromažďují informace na konkurenční politiky. Zatímco i současná vláda, která má ve sněmovně většinu, liknavě prosazuje změny ve strukturách, které jsi pyšný milionář vybudoval ve státních institucích. Dokonce se vláda bojí i takových věcí, jako jsou obstrukce. Výsledek je zřejmý. Celý stát i občané musí šetřit. A Babišovy podniky na krizi v minulém roce vydělali stovky milionů, jak ukazují právě zveřejněná čísla.