Hledání způsobů, jak nakládat s masou ilegálních migrantů přicházejících do Evropy je trvalým předmětem složité debaty v rámci EU a zůstane jím i nadále. Názorně to ukázala úterní schůze ministrů vnitra, na které všichni jen zopakoval i známá stanoviska svých vlád a ani se nepokusili o průlomovou reflexi. Migranti budou do Evropy dál přicházet, Evropa si bude dál lámat hlavu, co s nimi a ultra pravicoví populisté budou čím dál tím víc těžit z odporu občanů proti nim. Na obranu zmíněných ministrů budiž řečeno, že měli na programu pouze shrnutí situace. Nic zásadního se nečekalo. Už v červnu se členské státy shodly na hlavních bodech migrační a azylové reformy. Posléze k nim zaujal stanovisko i Evropský parlament a nyní probíhají trialogy, při kterých se obě strany pokoušejí za přispění Evropské komise najít výsledné kompromisní znění. Není to snadná práce, protože parlamentní pozice se v mnoha ohledech významně liší od společného stanoviska členských zemí, které samo už je vydřeným kompromisem. Europarlament se nemusí ohlížet na nálady občanů v té které zemi. Může tedy statečný prosazovat to, co považuje za společný evropský zájem. Jeho postoje jsou proto poněkud idealistické, vzdálené každodenní realitě, která se v rámci sedmadvacítky stát od státu navíc diametrálně liší. Ještě před několika dny parlament hlásal, že nejlepší cestou, jak zbavit středomořské státy EU břemene v podobě masového přílivu migrantů z Blízkého východu, Afriky či Afghánistánu je jejich rozdělení mezi členské státy podle předem stanovených kvót. Pro země jako Česko, ale také Polsko, Maďarsko nebo Slovensko je něco takového naprosto nepřijatelné. Říkáme to už dobrých 10 let a náš postoj, jak připomněl ministr Rakušan, zůstává pevný a nezlomný alternativou ke kvótám a být solidární plnění vůči zemím, které jsou pod migračním tlakem. Je zajisté nespravedlivé, aby migranti zaplavovaly některé státy unie a ty ostatní jim nijak nepomohli. Česko už souhlasilo, že bude pomáhat finančně nebo poskytovat služby, jako je ochrana hranic, případně vyhošťování odmítnutých azylantů. Čech by ostatně mělo v budoucnu být mnohem víc, protože zkoumání, zda má daná osoba nárok na ochranu, se má významně zkrátit a zpružnit. Zásadním problémem pak zůstává, kde a jak dlouho zamítnuté žadatele zadržovat, než zmizí v podrostu a nikdo už ji nenajde. Tedy také co naslibovat státům, odkud tito lidé do EU přicházejí, aby své občany brali zpátky. Ačkoli to může leckomu připadat nenormální, úřady těchto zemí s tím dělají problémy logicky ve snaze dostat za svou dobrou vůli zaplaceno. Obchod s lidskou bídou a utrpením se tak odehrává na obou směrech. Na cestě do Evropy vydělávají pašeráci, na cestě zpět pak úřady domovských států. Europoslanci mají většinově jinou představu o tom, jak by se mělo s migranty zacházet. Nelíbí se jim uzavřená detenční centra. Poukazují na to, že v EU nelze věznit lidi, kteří nic neprovedli. Na druhé straně je nabíledni, že pokud se jako dosud nechá většina migrantů zamítnutých nebo prostě nezkontrolovaných jen tak volně běžet, narůstá jak bezpečnostní riziko, tak odpor domorodé veřejnosti, který se projeví v nejbližších volbách. Jako kontrapunkt k této debatě se pak ozývá volání zaměstnavatelů napříč kontinentem, kteří varují, že bez příchodu desetitisíců čerstvých pracovních sil nejsou evropský průmysl, stavebnictví či zemědělství schopné obstát ve světové konkurenci. Požadují tedy zvednout stavidla pro legální migraci, což je prý ale odlišná debata. Nebo že by tak odlišná nebyla?