Začátek prosince v Česku se letos nese ve znamení nástupu opravdového zimního počasí. Idylka, kterou si většina společnosti se sněhem, teplotami pod nulou a na první pohled romantickou atmosféru zimní krajiny asociuje. Má však svou odvrácenou stránku. Umrzá ní lidí, kteří nemají domov, i z jejichž oken by se mohly dojímat nad příchodem zimy. U nástupiště v areálu nádraží v pražských Holešovicích byl v neděli nalezen mrtvý muž. Zatím vše nasvědčuje tomu, že s největší pravděpodobností umrzl. V březnu našli po mrazivé noci mrtvého dalšího člověka bez domova. A obavy, že lidí, kteří letos nepřežijí zimu, bude přibývat, vyslovují i zástupci neziskových organizací. Noclehárny praskají v mrazivých dnech ve švech, a to pak prakticky v každém větším městě, samozřejmě včetně Prahy. Problém ale je, že se ne všichni lidé bez domova do ubytování dostanou. Třeba i proto, že řada zařízení nemůže přijme domácí mazlíčky, typicky psi nebo vyžadují absolutní střízlivost, což může pro lidi na okraji zvlášť zimě znamenat reálnou překážku. Soudit i za to ale nemůžeme. Závislosti jsou často důsledkem traumatu spojeného se ztrátou domova, a tím i bezpečí. Bylo by jednoduché utěšovat se tím, že lidem v nouzi stačí jen kupovat nocležníky. Ale tak to prostě není. To, co se ne nám, ale lidem každoročně zoufalým způsobem vrací, je absolutní nedostatek sociálního bydlení. Možnost přespat v teple, možnost dostat deku, navíc možnost na pár dní se někde schovat. To vše jsou záplaty na nefunkčním systému na poli politiky bydlení. Ano, mohou na nějaký čas někomu zachránit život a to je bezesporu důležité. Proto by tyto služby měly být společensky i politicky maximálně podporované a vyzdvihované, ale problém jako takový neřeší. A to ani přes obdivuhodné nasazení sociálních pracovníků a pracovnic, lidí, kteří patří mezi ty nejhůře placené zaměstnance u nás, ačkoliv jejich práce je takřka nedocenitelná. Toto reálně chybí. Jsou dlouhodobé koncepce, jako například slavný model housing First, který bydlení klade za první místo v řetězci potřeb. Pokud jde o životní stabilizaci. A dlouhodobé výsledky z celého světa ukazují, že má masivní, často více než 90 % úspěšnost v překonávání sociálních propadů a bariér. Smutná čísla umrzlých lidí, se kterými se setkáváme rok co rok, nás staví před zásadní otázku, jaká je hodnota lidského života a jaká je cena za individuální selhání. Ve skutečné spravedlivé společnosti by odpověď na druhou otázku nikdy nemohla být smrt. Už jen proto, že většina z nás může v životě riskovat, ale hrozba umrznutí je nepotká. To, že někoho ano, je naším kolektivním selháním. Lidé bez domova totiž potřebují pomoc neodsouzení, ne fabulace a spekulace nad tím, jak se do své situace dostali a že si za ní mohou sami. Potřebují pochopení Podané ruce a prostředí, které místo odsudků nabídne ochranu. V zimě to platí několikanásobně. Umrznutí totiž nemůže být důsledkem nezvládnutého život. A to bychom totiž přistoupily na opravdu ne lidská pravidla. A to není nikdy dobře.