Původně to vypadalo jako docela jasná transakce. Distributor pohonných hmot Čepro, jehož majitelem je ministerstvo financí, rozšířil síť čerpacích stanic nákupem společnosti Robin o azyl. Stát se tak díky 75 zakoupeným čerpačkách stal majitelem třetí největší sítě v ČR. Problém začne ve chvíli, kdy se začneme ptát po důvodech a detailech transakce. Zásadní otázky jsou následující proč stát potřeboval nutně další stanice pohonných hmot v zemi, kde lidově řečeno pumpa na každém rohu. A leckde se o ten pomyslný rok přetahují hned tři nebo čtyři, kolik rozšíření stávající sítě stálo a je cena odpovídající? A nakonec, kdo na transakci skutečně vydělal? Ani ne pět měsíců poté, co se veřejnost dozvěděla o tom, že se nákup chystá, neexistují jasné odpovědi. Pokud začneme tím nejjednodušším, tedy proč se stát kupuje další pumpy, pak tu máme hned dvě vysvětlení. Ministr financí Zbyněk Stanjura dlouhodobě tvrdí, že jde o strategickou investici, která zlepší bezpečnostní situaci Česka, neboť benzinové pumpy Čepra využívá při krizích IZS a armáda. Současně ale také uvedl, že kdyby Čepro nemělo svých 210 pump, nákup dalších 75 by nepodpořil, z čehož vyplývá, že si myslí, že by stát vlastně nemusel mít žádnou pumpu a také by to bylo v pořádku. V tomto kontextu jsou řeči o bezpečnosti a potenciálním nedostatku pohonných hmot, které by na trh nepouštěla konkurence. Co patří Maďarům, Rakušanům a Polákům. Mírně řečeno podivuhodné. A také se dá dost dobře pochopit, proč šéf Čepra Jan Duspěva stále trvá na tom, že jde o ekonomicky výhodný nákup, který se vyplatí a o bezpečnosti neříká raději nic. Na obhajobu ministra financí lze říci jediné, a to, že ani jeho bývalý a stávající kolegové příliš neexcelují, pokud mají vysvětlit, proč stát potřebuje to či ono. Třeba vařit pivo vlastnictvím. Budeme třeba vařit pivo vlastnictvím pivovaru. Budvar stát evidentně potřebuje kvůli dividendám, které se většinou zázračně objeví po letech. Přesně ve chvíli, kdy se rozvíří diskuse o tom, že by bylo fajn konečně tento pohrobek minulých let prodat. A tím se dostáváme k druhé otázce, a to je cena. Oficiální částku nikdo neřekl. Jde o obchodní tajemství. Vzhledem k tomu, že se transakce udála v Česku, kde tajemství tajemstvím kratší dobu, než co vydrží čistá plyn. A u člověka trpícího inkontinencí nikoho nepřekvapilo, že se velmi rychle objevila v tisku. A to je s poznámkou, že mírně řečeno přestřelená. A i když je celková částka s ohledem na závazek mlčenlivosti stále oficiálně tajná. Čepro bylo ochotné rozkrýt detaily transakce a i ty jsou zajímavé. V podstatě cena i nadále zůstává nadsazená, i když o něco méně, než to vypadalo původně. A navíc jsme se ale dozvěděli, že ministerstvo financí jako vlastník dalo souhlas, že přijde o peníze z dividendy i daní. Prý je tak transakce levnější. Budeme muset tomu věřit. A tedy kdo na transakci vydělal. Pro bývalého majitele sítě čerpacích stanic Robin o azyl Jiřího Zoubka jde o obchod snů. Prodal síť, kterou prý za tuto cenu na trhu nabízel delší dobu. Čepru se má obchod zaplatit nejpozději za 10 a půl roku, ale už letos zase začne platit státu dividendy a ministerstvo financí může tvrdit, že obohatil o bezpečnost státu o víc čerpadel. Výhodnost transakce potvrdí čas. Daleko dřív by ale nebylo špatné si vyjasnit, co přesně strategická investice, jestli jsou to skutečně čerpací stanice a jestli jeden resort dostatečně kompetentní k tomu, aby rozhodoval o nákupu aktiv za miliardy, protože tak to má podobný obchod negativní politické následky.